Spravení o hlídce kol Bucku v řadě již druhé

Kdy:
24.7. - 25. 7. 2010

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
kaprál Mates, plech, leb. ,
kušiník Puchýř, sal.
písař Kafkin
lovčí Pupek
theoretik Švéd
feldfrau Píšťalka


V chladném ranním oparu vydala se hlídka spraviti okolí střežené usedlosti. Přispěvši k chebské silnici vyčkala smluveného příchodu kaprála Matese, jež zaostal tížen chmury z nízkých temných mraků hrozivších převelikým chcavcem. Spočinutí provodila hlídka posílením krmí všelikého původu, převážně však ze sviní, koz, již méně píce. Kaprál Mates přispěl ve spěchu, jen zpola oděn a brň navlékal již za pochodu. Byl v doprovodu hned tří panen, což rozruchu v hlídce spravilo nemálo, že nabídly mužům svoje buchty…s ovocem. Panny se vypravily povozem k usedlosti, proti čemuž hlídka se pohnula k prameni říčky Klíčavy, kterýžto nalezla přeze svízele rozporů v mapách kraje, dík jimž kaprál Mates a kušiník Puchýř takřka vstoupili ve při. Bohudík mír a porozumění zavládlo.
Nutno čtenáře spraviti, že tou dobou již měl písař Kafkin ve škorních mírně navlhlo.
Dále hlídka stanula u paty letitého dubu, který v temných časech jistě k pohanským rituálům užíván byl. Jak tak hlídka kochala se krajinou a disputovala o víře pohanské a jiných špatnostech, tu mračna stáhla se a nebesa setměla a spustil lijavec, že hlídka z mýtiny k lesu prchla a pramálo zbožnými slovy toto provázela. Lesní pěšinou pak cestu střelbou z kuše si hlídka krátila, což za následek nejen nic poživatelného neměloť, ale též jednu ztracenou šipku lze této kratochvíli připočíst. Za zmínku stojí též jiný strom hlídkou upatřen, tedy zimní buk, strom památný bleskem rozpolcen v jehož dutinách bys statného muže uschoval. Napříštím cílem byl ustanoven zájezdní hostinec ve vsi Řevničově, což hlídku jaksepatří vzbudilo. Naneštěstí však byla krčma dávno již opuštěna a namísto piva a snad i něčeho k nakousnutí poskytla znavené družině jen neutěšený pohled a neuhašenou žízeň. I posilnila hlídka se tedy jen duchem a dále namířila ke vsi Ruda. Cestou však zdržení přibylo, u rybníka Kratzle, kde celá kompanie nad malebnou krajinou se nakrátko ustrnula. Avšak vskutku jen nakrátko, vždyť ves již nebyla daleko a krčma táhla více mámení všelikých divožen či víl v lesích vezdejších přebývajících.
Tou dobou, milý čtenáři, již měl nebohý písař Kafkin ve škorních tuze mokro, až se mu do nich žáby chtěli vestěhovat.
Jaké bylo překvapení hlídky, která v pokoji a dobrém úmyslu přispěla, když sedláci rudští i jiní hnojokydi místní opřekot okenice zavírali a dveře petlicemi jistili. Tak stejně i krčma byla zabedněna a krčmáře se ne a ne dovolat. Nasytila se tedy hlídka vlastní spíží, protahujíce zastávku s vírou, že vše se k lepšímu obrátí a krčmář se náhle z dveří vynoří se džbánem piva v ruce jedné a s mastnotou všelikou v ruce druhé. Nestalo se tak. Rozladění hlídky neznalo mezí, tedy návrhů na odplatu za příkoří vyřčeno bylo nemálo. Od zapálení boudy sešlo, neb nebylo suchého troudu, od vydrancování též neb všichni byli unaveni a od zanechání lejna u dveří snad sešlo též, ačkoli tím si zcela jist nejsem. Znovu se tedy hlídka pohnula, tentokráte podél fürstemberské zdi k chebské silnici. Spasení nabídla, a to zcela nečekaně, selská krčma, kde hlídku přijali s potěchou, vlídným slovem a především pivem. Krčmář byl navíc původem ze Slaného, tedy hlídce srdcem blízký a obdivoval se nelehkému řemeslu jejich. Popilo se střídmě, že hlídka byla stále v službě a musela tedy zůstat obezřetna všem lupičům a chátře bohunelibé, jíž se to ve hvozdech jenom hemží. Když se hlídka takřka slzou odloučila krčmy, zamířila k vrchu Žalí, kde v průrvě listím zapadaný a stromovím skrytý prý pelech loupeživé chamradi všeliké se nalézá a objevení jehož též bylo pohnutí k vyslání hlídky. Ta chmura v zápětí stvrzena byla. Pakosti a knechti škaredí přepadli hlídku surově, avšak ta ostražita ve zbrani lapky zbila co psy. Co psi též hnojaři do lesů rozprchli se. Bohu ku radosti, více se pakáž ve hvozdě neobjevila.
Tu v pravdě slavnou chvíli kazila snad jen drobná svízel, že písař Kafkin měl již ve škorních tolik vody, že z nich mohl koní napájet. Snad tím přičiněním sebou písař tuze nešťastně do bláta mázl, až jsem jako ta svině z maštale vypadal.
Dále pak hlídka kol stromu, co děti mu kouzelný říkají, že panděro má co římský pop, sestoupila ke hrázi rybníka Bucku, po níž již nedaleko ku usedlosti pana Petra, kde hlídka v těch dnech pobývala. V podhradí poddaní slávu provolávali, na nádvoří muže ženy a panny vítaly. Nakonec kaprál Mates dobré slovo tratil, že hlídka úkolům svým dostála, že muži stateční byli a že špatností nekonali, ba že se ani cestou neožrali. Pak pan Petr poručil sud vyvalit, pečeně zavoněla, šumaři zanotovali a družina ke stolům rozesedla se. Taková to tenkrát byla slavná hlídka čtvrtou červencovou sobotu léta páně dvoutisícého desátého.

Snad ti, milý čtenáři, takové spravení o hlídce postačovati bude a promineš písaři jeho smělost s níž nepatřičně do textů vmísil všecka úskalí, jež mu hnáty cestou sužovala. Je si vědom, že ti takové vědění k ničemu není, avšak odpustit si je nemohl.


písař Kafkin



zpět