Spravení o účasti na šarvátkách pod Zbirohem

Kdy:
7.8. - 8. 8. 2010

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
kaprál Mates, plech, leb., kus.
sudličník Puchýř, plech, leb., sud.
písař Kafkin, plech, leb., hal.
dělmistr Pupek, leb.
halapartník Švéd, plech, leb., hal.
otec Dodo z řádu (nej)menších bratří
feldfrau Iveta
feldfrau Píšťalka
und feldfrau Eva

Nedlouho po slavné hlídce, již dříve popsané, byli naši hrdinové rozkazem vrchnosti odesláni k nápomoci němčím žoldnéřům, co okolí hradu Zbirohu střežili. Pokud čtenář svolí, mohu jej i o této události spraviti.

Inu, stalo se tak první srpnovou neděli roku dvoutisícího desátého. Celá kompanie již utábořila se pod Zbirohem v den předchozí, čili v pátek. Co však činila, to popsat nemohu, neb sám jsem přibyl až za sobotního rozbřesku a nesluší se mi psát o věcech, jež jsem na vlastní oči neviděl a na vlastní uši neslyšel. Ačkoli sotva noc vystřídal den, v táboře již panoval čilý ruch. Vojsko řadilo se, různé tvary pokoušelo i jinak k boji chystalo se. Kaprál Mates, sudličník Puchejř, písař Kafkin, též halapartník Švéd k houfu dřevců přibyli, kterýž po levé straně hlavní šik bránil. Dělmistr Pupek i otec Dodo k puškám stranili. Nutno přidati, že povětří již od rána mužům nepřálo a snad v předzvěsti nadcházejících hrůz mračna byla temná a z těchto lila voda chvíli mocně, chvíli slabě, za to však vytrvale a bez ustání. Tak všichni vrátili se, když hejtmani svolili, ke stanům tuze promáčeni. Tam již ženy v táboře přijaly je, krmi připravily a ohně držely. Tímto též hold kuchyni skládám, neb znamenitá byla.
Muži se tak nasytili a pomálu i ohřáli. Pod hradem tou dobou trh se měl nacházet, avšak když se tam muži ve volnu ubrali, ničeho podobného nenalezli. Snad se kupčíci tolika zbrojného lidu polekali, snad jen někam před tou slotou ukryli se. Tu však rohy a trouby zahlaholily, obzvláště jedna tuze hlasitě zazněla a mužové všichni k boji svoláni byli. Vypukl tábor v takový úprk, že kupka mravenčí by se svého hemžení pro lenost ostýchala. Všichni rychle v železo se soukali, železem se pásali a železo železem nabíjeli. Ve chvíli tak stál šik uchystán boje očekávaje nepřátele. Prazvláštní to bylo vojsko jen co je pravda. Po straně pravé houf pražských pánů, po levici naši hrdinové s kratšími dřevci a uprostřed pak němčí lancknechti ozbrojeni píkami vysokými jako dva statní muži, Ve fechtu jistě znamenití, neodpustím si však k jejich šatům úsměšného slova, nechť je to písaři odpuštěno, že je pramálo světaznalý. Panáčci němečtí totiž až nad míru parádiví jsou a často tak v šatech strakatých a toliko pikýrovaných, prostřihovaných i jinak střapatých vyhlíží spíše šašků jarmarečních nežli oděnců bojechtivých. Bít se však umí, to jim nechávám. To se brzy ostatně ukázalo, když přitáhl voj nepřátelský, těch škaredých kmánů Švýcarských. Střetly se oba šiky opakovaně a mela to byla veliká. Však posekaných a pobodaných zůstalo v blátě ležet nespočet. Více jich, jak se patří, bylo s bílými kříži na nohavicích. A pušky, hrubé kusy neutichaly, kamení i olovo mocně metaly.
To je, smýšlím, pravá chvíle, abych spravil čtenáře o jistých pochybách, jež mě nějaký čas obtěžkávaly. Totiž ve chvílích, kdy se dým nad polem rozplynul, jako bych v dáli u nepřátelských hrubých kusů dělmistra Pupka i otce Doda zahlédl. Později se vše vysvětlilo. Ti dva kujóni, coby špehýři obratní se k cizáckým puškám přidali a nejhrubší kus z hrubých poničili. Práci dobrou odvedli. Kus puknul jako jako zralý lusk a dva tucty mužů zle potloukl.
Pak, kde se vzal tu se vzal, nový oddíl, který dosud do boje nezasahoval a jak se zdálo, k žádné straně nepatřil. Ať to byl kdokoli, pobili jsme je, tedy již na tom nezáleží. Pak se hejtmani naši i švýcarští nakrátko dohadovali a boj takto podivně ukončili. Proč a jak neřeknu, jelikož politika je věc složitá a nenáleží obyčejnému vojáku by jí soudil. Nakonec však všichni přišli k řádnému drancu, že hejtmani rozkázali namísto Švýcarům obrátit zbraně k hradu. Když byl hrad vybrán, podhradí hořelo plamenem, a vozy se nákladem do bahna propadaly, nastal čas spočinutí.
Vítězství, ačkoli podivné, bylo třeba náležitě zapít, tedy kaprál Mates, halapartník Švéd i otec Dodo vyrazili do krčmy nedaleké obstarati patřičný dostatek piva k takovému počinu. Avšak ovem lupo committere - jako svěřit ovci vlkovi. I dlouho se nenavraceli, ni hlazení lampy arabské, ni vzývání džina mocného ničeho nepomohlo. Pak když trpělivost byla až na mez vyčerpána, vypravili se sudličník Puchejř, písař Kafkin i dělmistr Pupek zbrojeni krátkým železem spraviti řád, neb upírati vojákovi pivo je hřích, ne-li hřích, alepoň zločin, ne-li zločin jistě špatnost. První spatřen byl halapartník Švéd nicméně zbit nebyl, jelikož mlád ještě je a tuze rychlý, tedy prchnout stačil do meze. Zato kaprál Mates, oj, ten dostal, nic mu nepomohlo skrýti se v houští. Toporem sekery dělmistra Pupka přes hřbet schytal nemálo. Otec Dodo jen střídmě po tlamě dostal, že neutekl ani se neskryl a k tomu bít duchovní se přespříliš nesluší. S prvním hltem piva ještě teplého se vše v dobré obrátilo a společně jsme popili.
Před večerem přišel rozkaz vykonat hlídku kol hradu, tedy všichni hotovili se do toho nečasu, to se rozumí krom otce Doda, který jiných povinností zastával, či jen líný byl, to těžko říci. Hlídka ničeho zvláštního nepřinesla, tedy navrátila se kompanie ve zdraví, jen o dost mokřejší. A tak dále se pilo, jelikož slota řádící nedovolila jinčí kratochvíle. Pilo se střídmě pivo, s mírou víno a bez míry medovina. K tomu všemu po arabském způsobu upíjel se jablečný dým ze džbánu tuze podivného a to tak písaři Kafkinovi zalíbilo se, že jsem měl ráno hlavu jak střep a panděro se mi prazvláštně ozývalo.
A nebyl jsem sám v takovém rozpoložení.

Ještě k tomu musím dodati, na žádost kaprála Matese, že na jakémsi pahrbku nocoval a že z toho hřbet měl rozlámán, a že na takovou zlořečenost úředně stěžovat si hodlá. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale on kaprál Mates jinak nedal.


Písař Kafkin


zpět