Spravení o hlídce kol Bucku v řadě již třetí

Kdy:
23.10. - 24. 10. 2010

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Mates, hal.
střelec Puchejř, píšť.
písař Kafkin, sal.
střelec Pupek, leb., píšť.
korůhevník Švéd, leb.
sudličník Beránek, leb., kůs.
hončí Karel
feldfrau Píšťalka
feldfrau Martina
psisko Kjurt


Dobře se usaďte ctění páni, dnes vám vypovím, jak to bylo tenkrát, když se naši hrdinové pro větší slávu královského města již potřetí na hlídku vydali a kterápak dobrodružství prožili. I stalo se v sobotu po svaté Kordule, že rota pochodem směrem poledním opustila usedlost pana Petra. Že pan Petr svých statků dbá a o bezpečí pečuje, brzy a bez úbytku rota dosáhla chebské silnice. Tu pak překročila za vyděšených pohledů projíždějících formanů, kteří bůhví proč, jak uvytržení zírali na zbrojný lid, div z kozlíků nepopadali a vozy se neposráželi. Vše se k pořádku navrátilo až hlídka lesem dále postoupila a z očí vozků poplašených se ztratila. Tehdy písař Kafkin poučil rotu jak nejlépe zahánět všeliké lesní děsy, obzvláště pak dobře poradil jak vastrmana uhubit, když na rybníce škodí.
Tu však u zdi staré obory byla rota nenadále napadena střelbou z dálky, tedy útočníky vidět nebylo a zůstali neznámí, avšak zeď dobře krytím posloužila a ledva bys otčenáš odříkal bylo po boji. Mrtvých ni raněných na spadaném listí nezůstalo, tak rota mohla pohnouti se dále, však tentokráte již ostražitě a se zbraní v ruce.
Krátce na to stanula hlídka u pramene říčky Klíčavy a sobě připomenula své letní putování a jeho úskalí. I teď je možná dobrá chvíle připomenout, že tenkrát povětří hlídce nepřálo a lilo bezmála celý den. Tentokráte však povětří moudřeji bylo, sucho i na slunci někdy teplo. Jen studený fujavec někdy prochladil docela všecky, jen Kjurta ne, že má psisko kožich jako čert.
Od pramene na západ se rota ubrala na pospas hustým lesům a strmým úbočím se oddala. Cesta byla tuze náročná, že ze stezky hlídka sešla a na čas snad i zabloudila, což nesnadno se hejtmanovi přiznávalo. Když již všichni znaveni a prokřehlí byli, svolil hejtman Mates k ke krátkému spočinutí. I mužstvo krátilo si chvíli každý po svém. Někdo pospával, někdo plýtval prach a kule po veverkách, většina však vyhladovělá se spustila do jídla. Byl chléb, bylo maso, byl špek, byly ryby i byl sýr i cibule.
Tu znovu zastavím se, páni prominou, s vyprávěním, že nového poznatku jsem došel o který nemohu se s vámi nepodělit. Pes totiž Kjurt, mrcha prašivá, kterou jsem dle všech znalostí dříve nabytých považoval za přítele člověka, projevil pravou podstatu svou vlčí a v nestřežené chvíli, kdy Kafkin věnoval se družnému hovoru, pes, liška jeden, tiše našlapuje, plížíc se při zemi chňapnul do tlamy špalík písařova uzeného a uháněl co mu nohy stačily. Z toho lze vyvoditi dvojí poučení. Za prvé, pes není milý přítel člověkův, ale zablešený zloděj nenažraný. A za druhé, je dost chytrý aby poznal, že šipce z kuše ani on neuteče. To se dobře ukázalo, neboť jak tětiva do ořechu zaskočila čokl uzené upustil a zmizl jako by se do země propadl.
Když všichni řádně se nasytili, krom Puchejře, který čas střelbou promrhal, hejtman znovu k pochodu zavelel. I šlo se. Brzy rota upatřila hlubokou rokli o níž zprávy jsou, že zde marodéři a jiní ničemové přežívají. Tedy nařídil hejtman zbraně zpohotovit a vyčkati, zda se živlové darební neobjeví. Tu jako na povel v rokli hemžení jakési v křovisku vyvstalo a když už už chystaly se třesknout první výstřely, vyrazit první šipky, tu z houští toho vyšli hončí Karel a děvče Martina, kvapně se upravujíc. Co tam dělali netěžko domyslet se, nicméně říci nahlas se to stejně nesluší. Tak vzrušení, nyní myslím to bojovné, povolilo a rota rozveselena pokračovala dále. Na vrcholu Louštíně na krátko hlídka spočinula, že je zde dobrý rozhled do kraje. Vidět bylo i několik malých vsí, jejichž názvy neznám a ani na nich nezáleží. Pak rota nasměrovala ke Krušovicím, vsi, kde podle hejtmana vaří tuze dobré pivo. No nevím. Každý si dal po mázu a uznávám, špatné nebylo, však pil jsem i lepší. To již klonilo se k odpoledni a nebylo času na plýtvání, tedy znovu rota dala se pochodem. Za vsí hlídka ještě kochala se koňmi, a že to koně byli statní jako krávy, do boje i do práce jako udělaní.
Pak už přes pole dala se rota, kde korůhevník Švéd dostal takové sraní, že sotva dokázal ke křoví přiskočit a gatě spustit. Že to nejednou bylo a dlouze trvalo, rota měla další spočinutí, to se ví, raději opodál. Když už korůhevník Švéd překonal nejhorší, znovu hlídka vyrazila, již nyní spěšně do vsi Řevničov. Tam nevšímaje si pohledů umouněných vesničanů i jiných buranů, našla rota stezky k Buckému rybníku a svižně pochodem k usedlosti pana Petra dala se. Už zbytečně neotálela, jen tu a tam zastavila, když střelci Puchejř a Pupek po kachnách pálili, avšak bez valného úspěchu, zato však s velikým rachotem.
Tak hlídka bez dalších útrap přibyla do usedlosti pana Petra, kde na nádvoří slavnostní nástup byl, kde hejtman, jak jinak, rotu chválil a poté k tabuli rozpustil. A jedlo se a pilo a zpívalo tak, že zvěř do lesů okolních vracela se až po zimě. Více již nebudu nic říkat, že se nesluší vypovídat, jak vojáci pijí, když pít mohou a mají co. Představit si to však, ctění páni, dozajista umíte.

K tomu musím ještě říci, že lesní děsové se písaři Kafkinovi škaredě odplatili, když mu do cesty bludný kořen vhodili a tomu se nohy tak zamotaly, že zakopl a sekl sebou, až mi docela nové nohavice na koleně praskly. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale mě to mrzelo převelice, že opomenout jsem toho nemohl.


písař Kafkin



zpět