Spravení o počínání roty slánské v bitvě po sv. Jiřím,
zvané též Libušínské

Kdy:
22.4. - 25. 4. 2011

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
Jíra z Motyčína
písař Kavka
obecní kuchař Lopata
forman Cibulář
Vyžral
Beránek
Pavel z Lún
krátce i Janek Bečvář (byl-li to on)

ženy do tábora:
Iveta, žena hejtmanova
Martina Lopatova,
Píšťalka,
Zuzana,
Eva


Toho roku zima časně ustoupila jaru a nebyli by páni pány, aby si své dluhy nechtěli železem rovnati. Tak se stalo v pátek před svatým Jiřím, že se sešly voje veliké a utábořiti na polích pod kostelíkem témuž světci zasvěcenému se jaly. A bylo to ležení nevídané. Pěše půlden od konce ke konci mělo a stanů i vozů jako hvězd za jasné noci. A mezi těmi hvězdami i stany Slánských našich hrdinů spočívaly. A jakpakž ty tu popatřit, ptáš se vzácný čtenáři? Inu, Pán náš cesty všeliké uchystává a zlato voní více pečeně. Taktéž i Slánské rotě zdály se uherské tuze blyštivé, a když přišli Švajcarští hejtmani, že shání muže ku pomoci, jako skřivan na lep sedla. Zprvu dobře bylo, Búh ví, dobře. Válka je však zlá, štěstí přelétavé, nepřátelé mstiví jako vosy, vzteklí jako psi a zrádní jako ráno po uherském víně. Ale předbíhati nebudu, neb to se u vyprávění nesluší a začnu tam, kde příběh začít má.
Tedy na Velký pátek muži slánští se sešli ve službě Švajcarské a bezstarostně z nazítřího mordování velebili ležení svoje k pohodlí i k potěše oka. A když korouhev slánská vlála, hlídky byly rozestaveny a krmi kuchař Lopata jal se spraviti, našel čas sud narazit, jak se patří chuti piva okusit a společně zavzpomínat na to co bylo. K tomu musím přidati, že než tak stalo se, objevil se panáček podivný a hlásil se k Rotě nutkavě, že je prý Janek Bečvář. To však jen krátce, pak si sbalil ranec a odešel. To v mužích zanechalo různé rozpoložení. Pokud tě vzácný čtenáři zajímá názor písařův, Janek to nebyl. Janek by zajista s rotou popil, v ležení nocoval a též lépe by vypadal. Podoba tam však byla, to uznávám. Šest loktů kolem pupku ne každý má. Na to se však brzy zapomnělo a nic nebránilo dalšímu zabavení. A že bylo!
V sobotní ráno všichni dlouze vyspávali jako by už nikdy vstát neměli a nebýt zásahu včasného písařova, snad by i samou řež prochrápali, což by snad i lépe učinili. Obzvláště Vyžral nedobře se zpil a trpěl přetěžkou motolicí, dokud nesežvýkal jakési byliny co mu některá žena dala. I pak nevypadal zcela zdráv. Brzy na to zaveleli hejtmani Švajcarští k nástupu a spravili muže o dění příštím, o chystaném boji i dalších věcech vojenských, kterými tě, vzácný čtenáři, obtěžovati nehodlám. Znovu se pak všichni k ležení rozešli. Někdo pojedl, někdo ne, to že před bojem ne každému chutná.
Pak rohy zatroubily, buben se rozezvučel a všichni se ve spěchu zbrojili. V táboře Švajckém se ještě muži zadrželi, že tam hejtmani korouhve světili. Pěkné to bylo pořízení, i modlitbu Slánští se Švajcary odříkali, však v řeči české, to se rozumí. Pochodem pak celá kompanie ubrala se na kopec pod kostelík, kde dlouze setrvala a sledovala bezpečně velkou řež v údolí. Dva velké voje se střetli a zle sebe bily. Ani nevím, kterým pánům se zastavily a ani to nebylo důležité. Zřejmě to byly síly námezdní, že tu německá korouhev, tu korouhev česká a tu korouhev docela neznámá vlála. A bylo to dobré vyražení jen tak se usadit do luk a na pachtění cizích shlédnout. Tu však, když boj nikam nevedl, nakázal hejtman Švajcarský z kopce sestoupit a do středu pole se sešikovat. Obě vojska v boji ustala a zprvu bojově se stavěla. Pak však první pochopil a vyjednávat přišel. Tu se chvíli s Švajcary dohadoval až nakonec k jeho straně jsme přimkli a že máme cizích pušek sebrati. Inu, co říct. Pušky jsme ukradli druhým pod nosem z pevnosti a jediný muž nepadl na straně naší. Snadné vydělání. Pak zas voje srazili se a Rota se Švajcary jen z povzdálí vše sledovala. A začas, když zase první druhé bily, najali nás druzí, abychom zas pušky jim uloupili. Takové je řemeslo žoldnéřovo. Tedy prorazili jsme šiky prvních a kanóny vrátili jejich pánům. To se ještě jednou opakovalo, až i naposled se Švajcarští hejtmani zlákat nechali. A tu byla ta chyba i zrada i lest. Náhle se na nás všichni jako vosy sypali a bodali a sekali a nebylo rozdílu mezi jedněmi a druhými. Zle nás bili, zle. Ale neradno si se Švajcary hrát a tím méně se Slánskými. Vraceli jsme stejně tvrdě a kolem obranného kruhu z pík a halberd se val posekaných vršil. A tehdy, odpusť vzácný čtenáři, že jen písařův pohled uvedu, však co bylo s ostatními říci nedokážu, jsem kůsou do ramene ránu dostal až mi kolena poklesla. Avšak neupadl jsem, tak hustě v šiku bylo, že mi padnout druzi tuze těsně kolem nedovolili. Tu ozvaly se rány jak hrubé kusy zaštěkaly a pak už nic nevím. Později, když jsem znovu procitl, byl jsem v ležení a i ostatní Slánští špatně dobiti byli. Na nic jsem se neptal, však konce boje se není těžko domyslet a pro Švajcary šťastný nebyl. Nic však život nezastaví a takový je zkrátka úděl vojákův. Žádný ze Slánských v poli nezůstal, za to Bohu děkujeme a tak na zlé nám bylo dáno brzy zapomenout.
Aby spravil špatné naložení většiny mužů, jal se písař Kavka jáhelnou kaši připravit a to konání žerty provázel. Není však kuchařem a Lopata jej, nevěře očím, sledoval, pak mu i vypomohl. Ta kaše vyhlížela zprvu jako bahno řidké, později bahno husté. I tak se snědla, a že snad měli muži velký hlad, ba si ji i mnozí pochvalovali. Večer byl jako každý jiný snad o něco tišší, že muži na zlé vzpomněli. Přišli pak hejtmani Švajcarští a s těmi Slánští dlouze rozmlouvali. Ten večer se ještě jednou objevil ten panáček, co za Bečváře se hlásil, ale tak divně mluvil, že jej raději nikdo neposlouchal. Pak zas zmizel. V noci Rota, jak má již léta zvykem, na půlnoc ke kostelíku Jiřskému, aby se i o své duše dobře postarala, tedy krom formana Cibuláře, ten nešel, že hlídal ležení a že měl hnátu zhmožděnou.
Druhý den byla neděle a Rota ji držela svědomě. Ničeho velkého se nedělalo, jen polévka a placky k požití tělesnému, modlitby a hry o haléře k vyžití duševnímu. Ten den musel písař Kavka i Lúnský Pavel Rotu opustit a za svými povinnostmi do úřadu se vydati, proto více psát nebudu co bylo dál, že se tak nesluší, když jsem tam nebyl.

A aby zadosti učiněno bylo, musím ještě říci, že nohavice písaře Kavky snad prokleté jsou, že jak se nebožák ve vřavě pro kanóny hnal, padl přes val, až mi ty nohavice na koleně znova praskly. Tentokráte, čert to sper, na tom druhém. I tentokrát vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale mě to doběla rozpálilo a musím si na tu zlořečenost postěžovat.


písař Kavka



zpět