Spravení o počínání Slánské roty ve slavné bitvě u Lipan

Kdy:
27.5. - 29. 5. 2011

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
Jíra z Motyčína
obecní kuchař Lopata
Vyžral
Beránek

ženy do tábora:
Iveta, žena hejtmanova
Martina Lopatova,
Eva


Spravení o ukrutné bitvě Lipanské, kde Čech Čechu veliká příkoří způsobil Tři dny před sv. Kryšpínem hnula se Rota Slánská hotova pomoci bratřím svým ku Brodu Českému, který již několik dní úpěl pod útoky Jednoty panské. Však hejtman zvaný Čert, jinak anděl, dobře svému řemeslu rozuměl a útočníky s krvavou hlavou odrazil. Mates, jinak hejtman Roty Slánské s pomocníky svými Vyžralem a Beránkem se slánskou houfnicí zvanou Černý pes a píšťalami mu zdatně ku pomoci stáli. Zatím druhá část roty s vozem spížním kuchařem Lopatou, profousem Jírou a ženou kuchaře Martinou hbitě chvátala ku táboru sirotčích vojsk nedaleko Brodu na hoře Lipské rozbitém. Však je mi dáno psáti jen co na vlastní oči jsem popatřil. Neb přispěchavše do tábora zjistili jsme, že vinou cest nevalných a počasí psího hejtman Mates s pomocníky již řečenými na pomoc posádce Brodské odchvátal. A dle vyprávění svědků zdatně se tam činili. Ni nám nebylo dáno zevlovati a lelky chytati, neb nebesa nám nepřála a proudy deště neustále se valily až nám to nemilo jest bylo. Nezbylo nám než chutě se chopiti práce a ležení spraviti by se kam naši druzi krev cedící při Brodu obraně měli vrátit a v suchu spočinout. Však chvály od hejtmana vrátivši ho se od Brodu se nám dostalo. Večer jsme strávili již pohodě úplné neb i povětří se uklidnilo, jakoby nám odměnu svou chtělo dáti za pravdivou věc naší již jsme hájit přispěchali.
Dobře se nám časně uléhalo neb hejtman s profousem uhlídali, že Beránek flašku s mokem předobrým sobě ukryl. V obavě by něco škodlivého to nebylo sami se obětovali a ochutnali k čemuž se Lopata a Vyžral chutě přidali, tak jim velela křesťanská povinnost. Však Beránek ten ráno zjistivše to jistá lamentování spustil. Málo mu to platno, stejně jen naoko to myslel neb je to člověk veskrze dobrý a sám by se rozdal. Nebylo stejně nám dáno dlouho mudrovati, neb ženy táborové od kuchyně nás hlasitě zvali, že pokrm ranní uchystaly. Hlava má děravá jest, neb málem bych zapomněl, že již večer nás pohostily polévkou chutnou čočkovou, která - ne že bych si stěžovati chtěl, některým druhům jistá příkoří způsobila. Hned nato již hejtman Mates s profousem Jírou na radění veliké chvátali, které hejtman Čert přispěchavši svolal. Sešlo se tu vůdců znamenitých, že je ani jmenovati nemohu, neb obavu mám převelikou by jsem nějakého neopomněl. Na to řadění a cvičení vojska všelikého bylo. Jaká radost nastala, když oči naše popatřily kusy hrubé co houfnice a rychlice nazývají. Srdce naše zaplesala, že při naší tak znamenití mistři cechu puškařského hájí. Nesmím opomenout, že kuchař Lopata se hbitě do díla pustil, jídla předobrá pro nás připravil, že obavy veliké panovaly by odění zbrojných jsme na sebe dostali.
Však již hradby vozové jsme stavěli, vojska k boji se chystala, neb zpráva že od Brodu Jednota panská táhne se k nám dostala. Jaké to kruté vytržení, leč práce naše to jest svatou věc hájiti. Bůh s námi, kdo proti nám? Řež převeliká se strhla a štěstí válečné hned na tu, hned na onu stranu se přiklánělo. Však zradou pana Čapka se stalo, že vojska panská do hradby naší vnikla a zmatek převeliký tu způsobila. Bohu chvála, že jest mi dnes možno řádky tyto psáti. Statečně vojsko naše svou věc hájilo, však kuchař Lopata a hejtman Mates jednoho pána zřejmě německého, dle jména Ulrich von Konteiner zle porubali. Zvečera již obě vojska táborem ležela a škody všeliké zapíjela a zpěvem písní bujarých si čas krátila. Zvláště jedna mi v paměti utkvěla. O nějakém ptáčku, Čížek jménem tuším, že Vyžral ji z tažení dalekého přivezl. Dále již popisovati radování jistě není nutno, neb čtenář jistě sám zná, jak to v ležení vojenském po bitvě chodí.
Ráno jest nám bylo tábor strhnouti a na vozy naložiti. Jen zdá se, že i nějací cizáci přibyli, neb ženu původu neznámého obrázek náš na paměť věčnou malovati jsem viděl. Tu dostali jsme zprávu, že cestou k domovu našemu stojí tvrz převeliká. Tuchoraz jméno nesoucí a že jest nikdy dobita nebyla. To pro Rotu Slánskou věc nevídaná. Hejtman velel vozy otočit a šturmem hnát. K boji však bubnovat nebylo nutno. Když Rota k tvrzi dorazila, po nikom ni vidu, ni slechu, ni živáčka nevidno. Zklamaně hejtman velel na vozy vsednout, když pán a majitel tvrze přikvačil a chutě nás na prohlédku sídla svého všechny zval. A že bylo čím, se chlubiti! Věž převeliká k nebi pyšně trčela, zdobné klenby bránu i stropy krášlily. Smutno nám bylo odjížděti, však s radostí, že vrátiti se možno jest i posádku zdejší posíliti a tábor zde rozbíti. Pak již Rota chutě spěchala k domovům svým.
S tím bych se chtěl se čtenářem milým, jehož oči jistě jen náhodou na stránky tyto popatřily rozloučit.

Jen ještě zapomenouti bych nechtěl, že hejtman Mates vlněnou tkanici v ležení ztratil a střelec Vyžral již po dvé tažení lžíci cínovou zdobnou chudák postrádá. Jistě jim to nemilo jest. Kdyby to vážený čtenář našel a po nejbližším formanovi poslal, jistě by jim radost převelikou způsobil a za to bych mu poděkování chtěl dáti.



Jíra z Motyčína



zpět