Spravení o radostech i strastech Roty za dobytí hradu Švihova

Kdy:
2.7. - 6. 7. 2011

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
obecní kuchař Lopata
forman Cibulář
Vyžral
Beránek

ženy:
Iveta hejtmanova
Martina Lopatova
Píštalka
Martina Vyžralova
Eva, dcera hejtmanova


Stalo se tak, že v sobotu před svatým Tomášem po poledni hrdinové naši rozbili tábora za zdmi velkého hradu Švihova a ohlásili příchod v počtu dříve stanoveném vrchnosti, tedy pánu Malovci a jeho druhu pánu Bechyněmu. Ti se rozradostnili, obzvláště pan Bechyně, vida toliko svěžích mužů přicházejících do pomocné služby. Když dokončeno bylo ležení na nádvoří, nebylo již Rotě jiných povinností, dal hejtman povel a Jíra z truhly vyňal zdobnou nádobu plnou voňavého likéru, to na oslavu, že písař studia universitní po tolika letech dokončil. A nebyla to obyčejná nádoba. Veliká byla nad kolena stojícího muže a široka jako vzrostlý strom. A nebyl to obyčejný likér či pálenice, ale zvláštní dobrý mok zlatohnědý, voňavý a silný, hřál jako sklářská pec i v té zimě, a že byla psí. Rychle Ukonejšil Mysl mužů ten drahocenný nápoj, že jen na dobré vzpomínali a tuze se bavili. Málo se upilo z té mocné nádoby a to každý zakusil. Pak rozchod na pivo byl vydán a tedy muži šli. Hradní krčma byla skromná, leč útulná. Jen ta baba zlá. Krčmářka uštěkaná, z jazyka jed a z očí blesky, kdo co chtěl vždy se zlou se potázal. A to jí Rota ještě nestihla ničeho špatného způsobit. Za každý žejdlík bylo třeba orodovat, jako by snad na něm byla škodna. Kdyby se jí muži nebáli, to že jí statný kus byl, jistě by to dobře nedopadlo.
Druhého dne, to byla neděle, však nebylo dáno ji světit, že Páni poručili a Rota řadíc se do hradní posádky společně s ní chystala se boji. Tvrdě vedou hradní páni svoje muže, tvrdě. A jim to též prospívá. Celý den se zbraní v rukou, bez spočinutí, jen na jídlo třikráte krátce propuštěni byli. Nejen tím muži tuze chuti libovali, že jídlo skvělé je též i syté. Ženám hold za ten um patří a též jim jej zde skládám. Jen mladí nezřekli se hloupého reptání, že tu je moc mrkve a tam zas málo soli, to že je život málo dobrého vážit si naučil, tedy učil jsem je já několika kopanci do sedění a slovem nevybraným k tomu. Dlouho do noci stále k boji učilo se a když páni rozchod dali, jediné zbývalo. Do hospody táhnout. Švejcaři, zde znalí, o jedné v podhradí nám řekli a sami tam též zašli. Hejtman rozkaz dal a i Rota do té krčmy vychválené přibyla, kde ke kostkám náš dobrý velitel svolil. Hned bylo pivo na stole i kostky práskaly. Tentokráte pamětliv, jak tomu bylo v Brodě, písař opatrný byl a ač tu vyhrál, tu prohrál, nakonec se dvaceti haléři odešel, to jest tolik, kolik s sebou přinesl. Ne všichni měli takové štěstí a jiní jej zas měli více. Když byl čas Rota na hrad se navrátila. To hejtman i Jíra jali se do hradní krčmy pro poslední pivo na dobrý spánek, však neuspěli, to že zas krčmářka, hydra prskavá, jim ve dveřích spílat počala, že cti nemají, že jinde chlastali, že jsou… ne, těch slov není náš zápis hoden. Jen věř, vzácný čtenáři, že tuze zlá byla a tím si též vysloužila, že jí zde toliko místa věnováno jest a že nedobře se o ní zmiňuji.
Na zítří, tedy v pondělí, se rozkřiklo, že nepřítel byl v okolí spatřen, tedy pán Vražda a jeho kumpáni. To hradní pány jako by včela píchla a dali velet k dalšímu k boji připravení. To drželo je až do poledního, že z mužů tekl pot. Po jídle, jak jinak znamenitém, vyslána Rota byla hlídkou v podhradí. To Píšťalka připomněla, že nedaleko stavení vlastní a že by tam dobré lidi ráda pohostila. Dobří lidé nenechali sobě dlouze přemlouvat a šli pochodem. Cesta byla delší očekávání, ale nezůstala ničeho dlužna. Krásné stavení Píšťalka má, jen co je pravda. Došková střecha, bílené zdi i sklo v okenních tabulkách, zkrátka nevídané. Dvě kočky na zápraží paní domu uvítaly. Chvála té dobré ženě, jak o Rotu starala se. Krásně bylo, že však muži byli stále ve službě, nesměli setrvat příliš dlouho a zase k hradu ubrali se.
A tehdy se to stalo, když Rota zrovna do ležení přišla, že trouby poplachem zněly. Tu muži se úprkem strojili v železo a v táboře se řadili. Než tak bylo, Vražda, ten škaredý lapka zlý, už stačil nějaké kupce zamordovat. Když se jeho mužům hradní postavili, počal pán Malovec s Vraždou jednat, že vrátit má co sebral kupčíkům. Ten se mu však vysmál a o panu z Bechyně vedl ošklivou, ošklivou řeč. K tomu, vzácný čtenář odpustí, musím přidati, že pán Bechyně snad záminku dává, že dle módy poslední odívá se v nohavice až přespříliš upnuté, že kadeře má tak dlouhé, vlnité, vousy upravené a že z pohybů i slov pramení toliko jemnosti, jako by měl blíže k ženě nežli k muži. Ale je to pán a jako pán řádnou úctu zaslouží a ta ošklivá, ošklivá slova Vraždova potrestat bylo třeba. Tedy stalo se. Krátká to byla řež a za Vraždou zbyl jen zvířený prach na cestě. Tu pán Malovec dal sudy vyvalit a onu událost řádně zapít. To muži uvítali a do vnitřního hradu se stáhli. A pak se pilo. Zas. Když jsem se probudil, všude pozdvižení bylo, to že pod hradbami se sebrala banda jakási špatná, barevná a otrhaná, těch německých landsknechtů, včele s kým jiným, s pánem Vraždou. Z hradu jsme se jim jen smáli, že jim hejtmani nad puškami utekli a to i s prachem. Přeci jen jim však na několik málo ran prachu zbylo a tak hrubými kusy do hradeb pálili. Škody však způsobili nevelké, to že s nimi neuměli, a další posměch obránců si tak vysloužili. To už v rukou, šaškové jarmareční, žebříky třímali a hrrr do hradeb. Ten boj byl krátký, ale tuhý a pod zdmi hradu našlo mnoho mužů věčné spočinutí. Když i žebříky byly odraženy a nezbývalo jiného, němčíci dotáhli obléhací věže. Přirazili zrovna kde hejtman, písař, Beránek a ještě jeden hradní stál a další krev tekla do hlubokého příkopu. Nakonec byl útok zmařen a strakatci škaredí zas přes bránu chtěli prorazit. Když tak nešlo hrubým kusem, beranem se zdařilo. Tu už ale pikenýři a střelci hradu jim vyrazili vstříc a zle jim naložili. Když boj byl rozdán v prospěch pána Malovce a vítězství zdálo se být jisté, zasáhla mě kule do zádi. Zde mi vzácný čtenář musí odpustit, že psát budu je co sám jsem viděl a slyšel, že ostatní jsem neměl času hlídat. Padl jsem na kolena a uviděl, že do zad nám vpadl druhý oddíl němců. Pak už nic nevím, jen jak ke mně běží žluto červený chlapík a šílený má škleb. Jak vše dopadlo nepovím, to jsem byl mimo sebe, jen můžu hádat, že se páni nakonec nějak dohodli, že nás nikdo nedobil a že mohli jsme zas po svých odejít. Večer byl tichý, jak to po špatné bitvě bývá, ale ne zas moc, to že nám ještě krapet toho znamenitého likéru zbylo, co jsem o něm shora psal a ten chmury rozehnal.
V úterý muži dlouho vyspávali, vlastně bezmála do oběda. Pak hejtman, jeho žena i dcera, písař a Píšťalka k nedaleké říčce vydali se, že se smočí a smyjí prach a pot. Voda byla zlá, aj zlá! Všechny oudy v ní ztuhly až běda. Píšťalka řekla, že je tak dobře pro tělo a tak, že je to žena věci znalá, všichni uvěřili a nechali se vodou ochladit. Ženy jen po lýtka, muži až po krk. Po návratu všichni dobře pojedli, když tu jim hradní páni do své kaple pomodliti se svolili a bez mála celé ležení se tak učiniti jalo, mimo žen, to se rozumí, ty měly svých povinností v kuchyni. Ke kapli mnoha síněmi bylo třeba jíti a tak měli muži čeho obhlížet. Hrad byl mocný a vysoký, že kdo by z horního ochozu skočil, na otčenáš dlouho by padal. Kaple byla tuze krásná, až muži v úctě oněměli. Skládaná okna barevná, na nich svatí, krásné práce kamenické nejlepšími mistry kameníky zručně zhotoveny, dlažba lesklá jako hladina rybníka beze větru. Pak si však někdo všiml, že ze zdi cosi zvláštně vystupuje a tváři člověčí, té však odvrácené, nápadně se podobá. To jedna děvečka hned přispěchala a vypověděla, že taková je legenda, že záď patří zazděnému mnichu a kdo do otvoru prst strčí a co přát si bude, to se mu brzy vyplní. Že byl písař vzdělaný, zapověděl mužům takto učinit, to že zná kněží i jejich proradnost a chlípnost, a že cokoliv do zadnice komukoliv strkat není přirozené a tím méně zbožné. Pak se všichni spolu pomodlili. Odpoledne další poplach byl a další boj. Tím však vzácného čtenáře obtěžovat nebudu, že každá řež je jako druhá a krom krve a bolesti z ní dobrého nevzejde. Ani toto bití nemělo jiného výsledku něž-li v den předchozí. Když slunce zapadlo, musel písař, Vyžral a Vyžralová odejet a tak nezažili noční veselici, o níž jen slyšeli mnoho vyprávět.

Ještě musím dodati, že jak se písař bojů čekal účastnit, zhotovil sobě magický amulet, co měl na krku nošen před kulí jej ochraňovat a ten tak nečinil, jak je zde psáno a já mám teď bolavou zadnici až hanba, amulet neamulet. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že magie je zrádná a falešná a že se jí věřit nedá.

písař Kavka



zpět