Spravení o daleké výpravě Slánských do Savojska, čili Budyně nad Ohří

Kdy:
12.8. - 14. 8. 2011

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
obecní kuchař Lopata
forman Cibulář
Vyžral
Pavel z Lún

ženy:
Iveta hejtmanova
Martina Lopatova
Eva, dcera hejtmanova


To bylo v sobotu na svatého Benilda, co seběhla se v savojském příhraničí ukrutná mela Švajcarů, Burgundů, Savojských a…a samozřejmě Slánských. Chtěl-li by vzácný čtenář poznat, proč se hrdinové naši tak daleko vypravili a co v té cizé krajině dělali, budu mu k tomu deštivému dni krátce vyprávět.
To bylo tak. Tu zastavil se jeden Vlám, bohatý kupec, čtenář promine, jméno jeho jsem už zapomněl, na svých cestách i ve Slaném. Konšelé, jak je dobré učinit, jej ku stolu pozvali a o cizích krajích sobě vypravovat nechali. A že světa prošlý muž to byl, mnohé vypověděl. Tak i o půtkách švajcarských, burgundských i savojských jim řekl, že znamenití jsou tam bojovníci a ve zlatě jsou vypláceni a že mnohého by se od nich naučit dalo a snad i že oni by si od dobrých Čechů něčeho nového vzíti mohli. Radní nenechali sobě dlouho otáleti a než řekneš otčenáš, rozhodnuto bylo do těch dalekých zemí postavit vypravení. A též tak uděláno bylo.
Rota z mužů nejlepších postavena tentokráte byla, co statečně se již mnoha bitev účastnili a za mnohé se zasloužili. Ti pak v pátek svatého Euplia dorazili do Savoj pod hrad Cheverette. Jeho páni, bratři Viktor a Amadeo, podobni si sobě jako vejce vejci, zprvu podezřívaví byli, ale když jim hejtman Matouš vypověděl, za čím Rota do těch končin přibyla, bez váhání do služeb je přijali, že právě kolem zlé se věci dějí a hrad jen chabě byl dosud obsazen. Tak se ze Slánských, na krátko, jak bylo dohodnuto, Savojští stali. A jak se našinec domluvil? Tomu by nikdo nevěřil, ale když se hradní brána otevřela vítáni byli hrdinové naši jazykem českým. K nevíře a přece pravda, že už zde ve službě bylo několik pražských bratří a po korouhvi poznali své sousedy. Vítání se toliko protáhlo, že bylo třeba nového si říci, že nakonec všichni do krčmy vyrazili a popilo se, však je střídmě, to že ještě muže čekali noční hlídky na hradbách a služba je služba. Hlídky byly rozděleny, že Vyžral šel s Lúnskám Pavlem, Jíra šel Lopatou a Matouš šel s Kavkou a Cibulářem. Za noci ničeho zvláštního se neudělo, snad jen za zmínku stojí, že hejtman ztratil pero z klobouku a písaře se Cibulářem se tuze dlouho dva zpití Švýcaři snažili nejprv opít, pak zverbovati, toho se jim však nepovedlo. Ráno nejen kohouti, ale i trouba mocná ohlásila a snídani znamenitou všichni dostali a pak byl nástup na nádvoří, kde páni hradu k mužům dlouze promlouvali. Co říkali nevím, to že mluvili po jejich. Pak byli hejtmani nad zbraněmi stanoveni a ti dali všem místa a rozkazy, kde pro případ obležení mají být a co a kdy tam dělat. K poledni se k obědu svolalo a kuchyně znamenitá byla, ač maso nebylo, to že sobota byla, tedy půst. Po obědě bylo krátké spočinutí, když v tom pod hradbami se objevil cizí šik, ne moc početný, ale dobře vystrojený. Vše se jalo hotovit a po hradě by veliký shon. Ale oddíl nepřišel zle, naopak přátelsky jednati. Tak páni spolu dlouze jednali, až se dohodli a bránu nechali otevřít. Tak získali jsme nové spojence, burgundské těžké i lehké pěší i střelce z dlouhých englických luků, co se o nich často i v našich krajích nechá slyšet. Netrvalo a znovu se z hradeb ozval poplach, že další zbrojní táhnou. Tentokráte švajcarští žádali hradní pány o spojenectví, když však ti je odmítli a spříseženci spatřili na hradbách modrobílé tabarty burgundských, hned boji se chystali. Pak se stalo, že nebesa jako čekaje prolévání krve, zčernala a spustil se mocný lijavec a všechny zbrojné bez rozdílu na kost promočil. Od té chvíle, co všichni obránci svých pozic drželi, vám mnoho vypravovati nemohu, že jsem vyhrazenou střílnu měl a mnoho z boje neviděl. To jen, když se mi v dohledu zjevil muž s bílým křížem pálil jsem, když v modro bílé pálit jsem přestal. Tu musím vzácnému čtenáři přidati, že jsem pořídil nové arkebuzy a tehdy jsem ji prvně v boji křtil. Že však ještě nejsem té zbraně tolik znalý, v dešti zmok mi lunt i prach a když hejtman nad střelci ukázal na chlapa řka: "Toho zab!" rána nevyšla. Dodnes mě to mrzí, tak hloupě propást první výstřel slavné bity. Pak už střílel jsem na ten svůj kousek příkopu, co vidět bylo z úzké střílny, dokud nekázali přestat. To vyhlédl jsem přes hradby a viděl tu spoušť. Mnoho mrtvých rozstříleno a rozsekáno dole bylo, většinou svajcaři i několik burgundských, že podnikli proti útočníkům prudký výpad boční branou. Vítězství to bylo veliké, ač jsem z něj ničeho neviděl, říkalo se tak. O mnoho později jsem o té slavné pranici slyšel vyprávět, co říkali švajcarští a věřte, říkali to docela opačně, ba dokonce, že hradu dobyli. To je lež, jako že Bůh stojí nade mnou, jediný z nich hradbu nepřelezl.
Po té válce nastal klid a čas odpočinku. Hradní páni sudy piva nechali vyvalit a u toho dobrého pití mnoho se povídalo, co kdo zažil, koho pobil. Tak bylo až do večera, kdy připadla na Slánské další hlídka a museli se jmouti svých povinností. Tak činili svědomitě a nehledě psího povětří, že zas tuze lilo, obcházeli hrad a spravovali řád kde bylo třeba. Na nádvoří bylo veselo. Hráli vaganti, zpívali vojáci, vískaly děvečky. To že bylo co slavit. Když hlídka skončila, Rota zvážila dalšího hnutí a jak jinak ke krčmě se vydala. Zde, již notně rozjařeni, usedli i Pražští sousedé a nebyli by Češi Čechy, aby spolu nějaké ty dobré naše písně nezapěli. Nutno přidati, že krčmář z té cizí chasy toliko nadšen nebyl a několikrát bojácně žádal o zklidnění. Že mu nikdo nerozuměl nebo rozumět nechtěl, mnohé nepořídil.
Ráno, když všichni pomalu se na nohy stavěli, hejtman Matouš za hradními pány šel, že co slíbil, splněno je, a že potáhneme dál a až jednou přijdou zas oni do Čech, ve Slaném musí na čas spočinout. Tedy muži naložili všeho na vozy a k poledni znovu vyrazili na cesty.

Ještě musím dodati, že Vyžral toliko nacpal se jednou čočkou, jindy zas hrachem, že v noci Pavel z Lůn pro puch převeliký, co Vyžral ukrutně upouštěl, ze stanu musel sebrat se a spát jen pod stromem, co ho v dešti pramálo chránil. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, život vojenský není lehký a někdy i pěkně smrdí.

písař Kavka



zpět