Spravení o válce veliké ve Zdíkově

Kdy:
16.9. - 18. 9. 2011

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
obecní kuchař Lopata
forman Cibulář
Beránek
Zbyněk z Rynholce

ženy:
Iveta hejtmanova
Martina Lopatova
Píšťalka
Eva, dcera hejtmanova


Nedlouho po návratu Roty ze Savojska, přišlo náhlé volání z neklidný tou dobou jižních Čech, že služby pokud by Slánští byli nápomocni pro urovnání zlého běsnění v té krajině, byli by dobře odměněni a cesty nelitovali. Jeli vzácný čtenář ochoten znát i tento příběh našich hrdinů, povyprávím.
Tak stalo se večer v pátek na svatého Cypriána, že do vsi Zdíkov Rota dorazila a pod zdejší tvrzí se rozprostřela. Byla to malá opevněná usedlost, jakých je všude jako hub. Tehdy, právě když Slánští sobě přichystali postních slanečků a tuze té své krmě vychvalovali, přišli hejtmani místních pánů, co Rotu k sobě zvali a začali rozpravovat, jak se s krajem věci mají. Že o tvrz páni přišli a zbojný lid jakýsi špatný ji nyní drží a že místní nemaje pušek ani řádného šiku bojem chovaného nesvedou s nimi nic. I hejtman Matouš obhlédl to chatrné stavení a optal se Jíry, jak naše houfnice s takovým naloží a ten se jen zasmál, že takovým projde kule srkze hradbu a skončí hejskům v talíři. S takovou se s místními rozešli, že zítra vrátíme jim jejich boudu.
Ráno, páni místní posledně zlořečence vyzvali, že tvrz mají opustit, neučiní-li tak do nešpor, pobiti budou do jediného a s tím muži místní i Slánští obešli tvrz aby ukázali novou sílu, která má boj rozhodnout. Cháska hradní však ničeho nedbala, mužům se z hradeb vysmívala a hrubě na ně hartusila. Tak se všichni zas rozešli k táboru a hleděli si svého, že do nešpor je času dost. Písař a Lopata počali oběd chystati, jáhelnou kaši s uzeným, zatím co Jíra, Zbyněk, Cibulář i Beránek na hlídce stáli. Zdařilo se a muži s chutí pojedli jak kaše, tak krmě místními jim donesené. Když nastala chvíle spočinutí písař se rozpomněl, že na Pražském novém městě viděl tuze žertovné hraní kejklířů a napodobiti se jeho hned jal. To spočívalo v změně krásné děvy v bílou holubici, tedy Cibuláře, zakryl písař po vzoru šašků pláténkem, čarovnou formuli pronesl, na cibuláře fouknul a pláténko prudce stáhl. A ničeho se nestalo, stále tam seděl Slánský forman, jen o něco více zaprášený, to že pláténko bylo od mouky. To písař vysvětlil, že kouzlo nestalo se, že Cibulář není děva, už vůbec ne krásná a i kdyby se tuze snažil v nic lepšího než v černou vránu by jej neproměnil, a zda to chtějí muži vidět, může se o to pokusit. To zasáhl hejtman, že v Rotě lépe míti formana, co kůsu udrží, než holubici, vránu či jiného ptáka a ať toho písař zanechá, než se mu to nakonec zdaří. Tedy písař, Cibulář a Beránek jali se užitečnějšího a placky zrobili, co mužům vždy toliko byly po chuti. Když postaraly se placky o požití žaludku, nadešla chvíle povznést své duše. Tak hejtman již dříve dal, že všichni naučí se číst a psát. To však nemělo nižádných výsledků, tak ustoupil, že alespoň by se každý upsat uměl. Tím písař by pověřen a rozprostřev vše potřebné jal se vědění šířit. Každý to nakonec dokázal, někdo lépe, někdo hůř, ale každý. To hned písař využil a všechny upsat nechal, že Rotě dobře sloužit budou a věrně, to se rozumí. Takové psaní nebylo sice nezbytné, muži dobře sloužili i bez něj, ale může se pak všude ukazovat, jak jsou muži v Rotě dobře vzděláni, že i upsat se všichni dokáží. Tak minulo popolední a přišel večer aniž zlotřilci vzdali se usedlosti. Tu zazněl signál a vojsko, vzácný čtenář odpustí písařův postřeh, spíš takový houf než skutečné vojsko, takový nikterak spořádaný, takový pradivně ustrojený spolek městských i vesnických knapů, jal se šikovati před místní tvrzí. Mezi nimi se v blyštivých zbrojích Rota skvěla jako železná pěst Páně spravedlivost a dobro přinášející. Tehdy odzvonili nešpory a ultimatum bylo tak dovršeno. Pán místní se ničemů naposled optal, zda v dobrém zdi boudy opustí, ale pro divokost sebranky i pro několik sudů co lapkové z panského sklepa vytáhli rozumnou odpověď nedostal. To hned dal povel k palbě našeho hrubého kusu tak záhy, že Jíra, kterému řekli, že střílet se bude nejdříve po skončení vyjednávání, tedy dost času má na přípravu všeho potřebného, ještě neměl lauf nabit a krátce se výstřelu muselo vyčkat. Pak vyšla rána, půl tvrze se sesulo do příkopu a cháska vidouce, že jim barabizna bude spíše hrobem nežli ochranou jala se houfně vybíhat ven. Tu chtěla Rota chopit se svého úkolu, avšak místní páni jim zastoupili cestu, že jejich je to zem a jim pobít lapky náleží. Pustili se do boje, avšak tak nespořádaného a řádu prostého, že chamraď brzy získala na převaze. Tehdy hejtman Matouš nevydržel a vydal rozkaz bít. Tak Rota šla a jako rolník žne obilí, žnula otrhanců, že za nimi jen zůstávala podťatá stébla čili těla posekaná. Když viděla lůza, že ten šik železný nelze zastavit a jejich kumpáni uléhají hlav a údů zbaveni, jala se všemi směry prchnout. Co však již ráno řekl místní pán, že pokud v míru neodejdou, pobiti budou do posledního, muselo býti naplněno a tak řež pokračovala. To se již vzpamatovala zdejší posádka a napomohla Rotě nadhánět ty zatracené duše. Ještě se ani nerozplynul dým z prvního výstřelu a bylo po všem.
Na počest toho navečeří, se místní pán dobře o Rotu postaral, svini nechal porazit, několik sudů stočit a pro zabavení kejklířů povolal, kteří, to musím uznat, znamenitě s ohněm tančili i jinak zacházeli. Později, když hudci utichli, metaly se kostky a Zbyněk s Jírou Cibuláře i Beránka o nejeden haléřek obehráli. Na noc, to už byl všude klid, hejtman vydal se hlídky obejít a co nenalezl? Beránek, tou dobou stráž táborová, chrápal jako pařez, v trávě posazený, o kmen vrby opřený. Aby tak příště nestalo se, aby si toho dobře pamatoval, dostal půlden napříští v kládě, což věřím, dlouho nezapomene.

Ještě musím k tomu přidati, že dostalo se Rotě prazvláštního poučení, totiž, že i umrlý viselec na oprátce může být pěkně vzteklý a k mužům hrubý. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není a snad v něm ani smyslu nevidí, ale tak to je, a kdo tam byl, viděl to i slyšel, ten to potvrdí.

písař Kavka



zpět