Veliká bitva Libušínská

Kdy:
19. - 22. 4. 2012

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
Lopata
forman Cibulář
Vyžral
Beránek
Pavel z Lún
Petr z Roztok
Píno z Roztok
Martin z Roztok
druhý Petr z Roztok
Tomáš z Roztok
Vilda z Roztok
Ježíšek z Roztok
Jan z Roztok
Jindrich z Týnce
Stanislav z Týnce
Michal z Týnce

Ženy:
Hejtmanová
Lopatová
Vyžralová
Píšťalka
Eva
Zuzana
Petra
Jana
Karolína
druhá Jana

Robenci:
Adam od Stanislava


To bylo v sobotu před nedělí svatého Kájuse, že se nedaleko osady Libušin potkala vojska převeliká a v tuze krvavé řeži střetla se zle. Mezi nimi i Slánských nemohlo chyběti, a že vím, že takových dobrodružství našich dobrých mužů vzácného čtenáře vždy zajímalo, dovolím si jej rovnou zde vypovědět. Mýlím-li se, račte mne zastavit.

Přibyl jsem na místo již ve čtvrtek a tehdy tedy započnu své vypravování. Tábor byl již v obrysech načrtnut, to že Vyžral a Cibulář přijeli již o den dříve. Později přibyl i Jíra, Pavel a Píšťalka. Ač nás bylo tolik, nebylo spočinutí a mnoho muselo být ještě učiněno, by vše bylo připraveno, jak vojenskému ležení se sluší. Tak stavěly se ploty, vztyčily stany, kuchyně se založila, na pec se nachystalo i pak korouhev Slánská nad to vše vyvěšena byla. Štěstí měli Slánští, že jak zvykem už se stalo, lijavec se spustil tuze prudký, ale to již vše bylo hotovo a ničemu ten chcavec neuškodil. To už byl večer a nezbylo než u ohně popít, pohovořit, co komu nového se událo a ulehnout.

Ráno probouzela muže zima, to že jasná noc byla a tak písař jal se oheň rozdmýchat, by více tepla vydával. Tak praskání dříví v plamenech i ostatní z lůžek vylákalo, a když ranní hlad i dalších potřeb uspokojili, bylo možno pokračovat v povinnostech. Dokončil se plot, uchystalo bláto a s chutí sobě vlastní pustil se písař do patlání se v mazanině a čochtal se v ní tak dlouze, než se slizká hrouda proměnila v pec. Mezi tím přibyli další muži i ženy do tábora, hlavně dobří lidé Roztočtí i sousedé z Týnce a i ti hotovili se tábor rozbíti. K obědu byla jáhlová kaše, trochejc připálená, to, že neuhlídal ji, kdo měl hlídat, i tak si všichni pochutnali, jen Stanislav z Týnce měl řečí, že kaše vypadá hůř než bahno na pec a raději, půst nepůst, cpal se vepřem vařeným. Později dorazil i Lopata se ženou a Beránek. Že Rota za mnohé svému hejtmanovi je vděčna, dopředu se domluvila a uchystala jemu i jeho dobré ženě malé vyjevení, hostinu tuze lákavou, na níž každý čímsi podílel se. Když pak k večeru hejtman do tábora s ženou přibyl, Rota jim písařovými ústy poděkovala, usadila ku stolu pěkně zdobenému a přinášela šestero chodů, z nichž z každého hejtman s ženou sobě ochutnali. Podávala se křepelčí vajíčka v hruškách zalitá švestkovou omáčkou, játrová paštička s jahodami, pečené švestky ve slanině, pivní polévka huštěná chlebem, nadívaná holoubátka, pečená jablka plněná ořechy a k tomu všemu dobré uherské víno. Vše chutnalo lahodně, jen pivní polévka nesetkala se s obdivem, že, jak hejtman vyjádřil se, páchla jak opilcův dech po probdělé noci a podobně i chutnala. Holt, některé staré recepty je lépe nechat zapomenuty v zaprášených knihách. Když dojedli, hejtman pěkně poděkoval, mnoho dobrých slov k Rotě pronesl a všechny pozval k tabuli, aby společně nadále hodovali. Tak stalo se. V noci, jak jinak, drželi se hlídky a prý došlo k nějaké nepřístojnosti, to že kdosi, jehož jméno nezaznělo, nenechal se vzbudit a tak nedostavil se na hlídku a Jíra s Cibulářem tak drželi hlídku nadvakráte. Ta hanebnost však, jak vyjádřil se hejtman, bude vyšetřena a provinilec, bude-li odhalen, trestu neunikne.

Sobota začala velkým shonem, že v Rotě ještě všichni spali a to už k výcviku hlavní velitel bubnovat nechal. Tak o překot všichni strojili se a ve spěchu na pole určené se ubrali. Tam cvičilo se, avšak víc se nachodili velitelé než vojáci, tak nikdo nebyl takovým počínáním znechucen. Když vrchní velitel výcvik ukončil, jali se muži Roty spolu s Roztockými do svého vlastního secvičení, to že prvně spolu v boji budou a dobré bude pro obojí navzájem se poznat. Tak s pavézami chodilo se dopředu i vzad, tu vlevo zatáčelo, tu vpravo. Nakonec, aby pevnost pavézníků zkusila se, několik mužů rozběhlo se a několikrát tvrdě do té hradby nezdolné vší silou naskočilo. Pavézníci dobře stáli a všemu tomu odolali. To naopak písař, který mezi útočníky byl, jak na jednu pavézu skočil, koleno si zle zhmoždil, že do večera jako lazar pajdal. Pak všichni k táboru rozešli se, a že bitva byla s nepřáteli smluvena až k odpoledni, čas zbývající mohl každý užít podle chuti. Lopata uvařit hustou polévku tuze chutnou, avšak muži mnoho nepojedli, to že před bojem není velký apetit a navíc, jak řekl Pavel z Lún, nedobře se druhých bije, když musíš sraní zadržovat. Jiní šli projít nedaleký trh a mnoho nakoupili. Jíra boty své dceři, Cibulář docela nový tesák, Vyžral hrnec třínohý, mísu i pohár, též jeden pohár písařovi, že mu často propůjčuje vozu, k pojížďkám, Píšťalka velký džbán a kdo ví, co kdo ještě. Když vrátili se, písař s Beránkem zadělali na chléb a nechali jej na peci kynout. Sotva z rukou mouku smyli, už troubil se poplach a všichni počali se zbrojiti. Když byli v táboře seřazeni, tu k bitevnímu poli pochodem vydali se. Sotva svého místa dříve stanoveného dosáhli, tu se odkudsi vzal jízdní posel a cosi velitelům říkal. Tak rozkaz padl opevnit se u malé hraniční tvrze a stalo se. Jen byly práce dokončeny, tu z oblaku prachu vyřítili se jacísi hnojové škaredí s výstrojí, co viděl jsem jen ve starých knihách a vrhli se kupředu. Tu předstoupil oddíl našich spřátelených střelců a jedinou salvou na tucet jich skosil, druhou další tucet a pak už trhani smradlaví vzali do zaječích, tak k Rotě ani nestačili dosáhnout. Pak ale vydala se kupředu hlavní část nepřátelských vojsk a to už byla jiná. Do šířky ani do délky nebylo vidět konce jejich řad dobře chráněných pavézami a taková masa hrubá pomalu a nezadržitelně blížila se Rotě vstříc. Nedobře bylo mužům, ač jim strach jen tak něco nenažene. Na délku dvou kopí od sebe se řady zastavily a bylo na otčenáš dlouho takové ticho, že mráz po zádech běhal. Pak se spustil strašlivý řev a ryk a vojska srazila se. První střet byl krátký a krvavý, ale Rota s Roztockými spojenci stále stála, ani nezakolísala. Druhý střet byl zlý. Řady se srazily tak těsně, že nebylo dáno jít kupředu ani zpět a tak mužové první do sebe i dýkami bodali, to že dřevce byli jim v té skrumáži k ničemu. A tehdy padlo několik našich pavéz, že už nedal se nápor déle udržet a bylo zle. Že nebylo jiného zbytí po mrtvých a raněných ostatní šlapali a stále se jako lvi bili statečně, než konečně přišel rozkaz k ústupu z té strašlivé mlaty. Když se řady oddělily, bylo vidět důsledků té hrůzné řeže, kde ve středu všeho leželo padlých v několika vrstvách do výše pasu dospělého muže. Pak vojska se znovu seřadila k poslednímu děsivému sražení. Tehdy na pomoc naší straně přibyl silný oddíl odkudsi ze středu a tak poprvé bylo na nepřátelských hordách vidět strach. Ty však jen na krátko zaváhaly a pak se znovu vrhly vpřed. Teklo mnoho krve a znovu a znovu padali muži ranami i únavou, když tu náhle začal nepřítel ustupovat, jeho řady se prolomily a potom zcela zhroutily. Pak se dokonce mnoho jich otočilo a utíkalo z boje zachránit si svých životů. O co to bylo vítězství veliké, o to bylo vyšší cenou vykoupeno. Pohled na pole byl strašlivý. Prolitá krev proměnila zem v černé bahno, v němž našlo smrt několik set mužů. S velkou radostí Slánští muži shledali, že i několik z nich i z Roztockých, co je už považovali za mrtvé, žije, jen jsou trochu potlučení. Kupříkladu Vyžral blahořečil svému drátěnému obojku, že nemít jej, hrdlo by mu rozpáral hrot kopí. Tak skončila veliká bitva a ženy vítaly muže v táboře smíchem i slzami.

Zatím, co vojáci umírali, chléb dobře nakynul, tak po návratu bylo jej možno sázet. Ještě předtím, jej písař omyl vodou z nedaleké studánky a nad prvním bochníkem, podle starého zvyku, udělal křížek. Zanedlouho už tábor prolnula libá vůně božího daru. Zatím na ohni Lopata připravil chutné maso, to aby bylo co k tomu chlebu. To už kolem sedělo se a mužové sobě horlivě vypravovali, jak se dnes krutě bili. Někdo zabil nepřátel pět, někdo tři a někdo ani jednoho. Třeba já. Jen jsem po pár přilbicích zacinkal a jednoho do žeber dloubl, ale ten si toho ani nevšiml a válčil dál. Nu což, však to ale vzácného čtenáře dozajista nezajímá. Večer se slavilo tuze okázale, ale ne přespříliš, to že všichni byli pamětliví, že na půlnoc, jak tradice velí, půjdeme ke kostelu svatého Jiří za vítězství Bohu poděkovat i že všichni přežili jsme ve zdraví. Když vrátili se muži, tu zeptal se Palvel z Lún na tuze zapeklitou otázku o tvaru světa, a ta zamotala Cibuláři tolik hlavu, že z toho chudák dobrý úplně usnul.

Ráno, jak už tomu bývá, neslo se ve znamení loučení. Tábor se stále zmenšoval, až zmizel docela. A tak skončilo další dobrodružství slavné Slánské roty tentokráte posílené o muže Roztocké, kterým za to dík, že od nich mnohé jsme se naučili, a že dobrými byli společníky u ohně i v boji.


K tomu musím ještě připomenout, že Wothan, dobrý muž, co nám v táboře přijel dáti pozdravení, má koně s tuze nezdravým zažíváním, to že vydělal vprostřed placu hromadu jak hejtmanův stan, navíc takového puchu, že mnoho mužů načas muselo z tábora se naléhavě vzdálit a nebýt odvážného Pavla z Lún, co tu smrdutost do žumpy sklidil, kdo ví, zda by se kdy vrátili. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale na ten smrad jen tak nezapomenu, tak jej i zde pro pořádek uvádím.

písař Kavka



zpět