Helfenburk, aneb tažení italské

Kdy:
5. - 8. 7. 2012

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
vojenský rychtář Jíra z Motyčína
polní písař Kavka z Hořešovic
Lopata
forman Cibulář
Vyžral
Beránek
Pavel z Lún
Zbyněk z Rynholce

Ženy:
Hejtmanová
Lopatová
Píšťalka

Zvěř:
cizí psík, co se k nám přidal a dobrou povahou a smrdutou srstí nás ovlažoval


Léto se přichýlilo ke svému vrcholu a v daleké Itálii slunce řezavě pálilo. Tehdy místní páni vymyslili sobě kratochvíli, jak je tamějším zvykem, že postaví dvě malá vojska, první v hradu se zpevní a druhé stéci hradby musí. To vše jen pro zábavu, že snad měli dlouhé chvíle. Našinec nepochopí, ale tak tomu už v té zemi daleké chodí. A co s tím má společného Rota? Chce-li toho vzácný čtenář zvěděti, rád jej poučím.

Psal se čtvrtek svatého Cyrila a běh událostí nezadržitelně směřoval k budoucnosti. Tak jako již vícekrát, muži Slánští hledali další zkušenosti v životě i v boji za hranicemi našich zemí a tak se nepočetný oddíl ocitl i tu v Itálii voňavé po květech a moři, smradlavé po rybách a česneku. Tu oslovil je jeden z místních pánů, že bude krutá válka o jeho slavný hrad a že dobrých bojovníků hledá a zda by se na ten čas do služeb jemu vydali. Když smluvili se s hejtmanem Matúšem na dobré ceně, bylo dáno. Tak všichni ubrali se k tomu velikému opevnění s vysokými zdmi a ještě vyššími věžemi z bílého kamene a palácem tak skvostným, že by se za něj nestyděli ani králové. Jak se však jmenoval už nevím, to že po italsku mnoho nerozumím a všechna slova mi tam zněla stejně.
Sotva prošli hradní branou, spustil se takový lijavec, jaký tu prý na sto let neviděli. Provazy vody i záplava ledových krup velkých jako holubí vejce. Nebylo jiného zbytí, než se ukrýt v přilehlé krčmě, takový už je osud vojákův. Zde bylo plno a tak se hrdinové naši se zdejšími seznámili. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že hovoří vlastně s nepřáteli, co budou hrad dobývat. Společně tu seděli obránci i útočníci a víno dělalo jim společníka při kartách, kostkách i jen prostých hovorech. Takové jsou místní mravy, tedy chovali se k sobě uctivě, ba snad i přátelsky. Jak se povětří trochu utišilo, rozbili Slánští tábor. Tu musím vzpomenout, že po té vodní smršti počal tuze klouzat padací mostek druhé brány a k pobavení všech ostatních tu sebou nejprv máznul Pavel z Lůn, pak Zbyněk a nakonec i Vyžral, který obzvláště znamenitý pád předvedl. Aby nedošlo k dalším takovým protivnostem, sebral se Jíra a písař a natloukli na mostek hustě příčle, což pomohlo, tedy později už tu nikdo nesvalil se.
Ráno vydali se mužové pro dřevo, když vrátili se, donesli italští dávku stravy, avšak když k tomu kotli Lopata přičichl, řekl, že spíš by žral hlínu, než takovou patlanici a že ani nikomu z mužů takové hnusy jíst nenechá, tedy dal se sám do vaření. Uchystal jáhelnou kaši s vařenými kury, které kdesi ukradl, neptal jsem se kde. Nemusím říkat, jak to byla krmě výtečná a když provoněla celé nádvoří, místní kroužili kolem jak hejno mlsných havranů.
Později, že slunce na kůži pálilo jak oheň, vydali se Slánští do podhradí, kde je malý rybník, osvěžit se. Voda byla teplá, přece však osvěžila. Pak hejtman vytáhl vlněný vak vycpaný, co sebou přinesl a osvětlil mužům, co s ním počíti. Byla to hra, jak říkal, soule nohou a rota se u ní tuze bavila, i když měli všichni holeně dotlučené a nárty pošlapané. Znovu se pak osvěžili a táhli zpátky ke hradu, když jim cestu zastoupila další krčma a co naplat, obejít nešla. Hostinský byl milý chlapík a o Rotě jej všechno zajímalo. Navrátili se k večeru a tehdy Zbyněk navrhl, že musel by být krásný pohled na kraj z hradní věže, tím více, že právě zapadalo slunce. A nemýlil se, na ten pohled dlouho nezapomenu. Když přišla tma, vystoupil rudý měsíc a někteří započali pět české písně a to vám povím, jestli přijde do těch krajů hladomor, můžou za to Slánští, to že všechnu zvěř z té země zpěvem vypudili. Později se hrály karty, jak jinak, než s hejtmanovým dovolením. Tu vyhrál ten, tu onen.
Ráno podivný měl písař prožitek, to že nějaká neviditelná síla jej nechtěla nejprv pustit na prevét, pak zas z něj, což mělo málem moc ošklivé následky. Později někdo vysvětlil jim, že takoví jsou místní duchové, že zálibu mají obzvláště velikou v takových škodolibostech. Pěkní duchové, to vám povím. Později se každý věnoval svému. Písař vypisoval nutnou agendu, Jíra opravoval na Vyžrala brň, hejtman s Lopatou cvičili se v boji, někdo pospával, někdo s jiným mluvil. Tehdy dostal Kavka nápad a sepsal psaní, v němž stálo, že místní páni všech svých statků dobrovolně dávají našemu dobrému králi Jiříkovi. Tu šel kolem správce hradu a ptal se, co to písař smolí, tehdy mu to hejtman Matúš osvětlil a on se jen smál a klidně to psaní podepsal. Snad špatně rozuměl, snad byl opilý, tak či tak, má Jiřík o hrad více. Pak na Slánské došla řada na hlídku v bráně, šel tedy sám hejtman s Vyžralem. Pro zpestření je písař s Lopatou nečekaně přepadli a zatím, co se hejtman hrdinně bránil, Vyžral v prvním výpadu uklouz na blátě a svalil se útočníkům přímo pod nohy. V těch místech mám ve svých zápiskách poznámku: Cibulář je šupák. Vzácný čtenář odpustí, ale za nic si nevzpomenu, proč jsem si to zapsal, což zas tak nevadí, to že on to je šupák pořád.
Tu začalo se šikovat k boji a z řad nepřátel začalo se ozývat, že proti Čechům bojovat nechtějí, že jsou moc prudcí a že se jich bojí. To už Slánští kroutili hlavami a přece to ještě nebylo všechno z toho podivného válčení italského. Přišel k nám hradní pán a požádal hejtmana, aby své lidi rozdělil a dal půl k obráncům, půl k útočníkům. To Matúš jen oči vyvalil, že snad nechtějí, aby bratr bratra zahubil, že takové válčení za peníze nestojí. To jej pán italský zadržel, že jaképak to mordování, že to je přísně zakázáno, a že kdyby se, nedej bůh, něco někomu stalo, byl by náležitě odškodněn. Matúš jen kroutil hlavou, ale nakonec souhlasil s takovou komedií. Tak byla bitva, po které padlých nezůstalo, a zraněn byl jen jeden, co zakopl a udeřil se o nepřátelskou zbraň. Obránci prohráli, to se poznalo, tak, že častěji ustupovali, než ti druzí.
Po bitvě začala se veselice náramná, ale ne hned, to italští všimli si neznámého pro ně způsobu boje po českém způsobu a požádali Slánské, aby předvedli jim něco ze svého válečného umění. Muži z Roty se tomu nezdráhali a za zděšených povzdechů místních ukázali, co umí. Někdy si počínali dokonce tak prudce, že si hradní zakrývali oči. Ano, takoví jsou v té daleké zemi vojáci, co je vyděsí už pomyšlení na krev.
Pak už ale slavilo se, Lopata zas uvařil jednu ze svých pochutin a tehdy zase začalo se zpívat. To už hejtman nevydržel a zakázal jednu z písní, to že se už tolikráte opakovala a řekl, že by raději skočil z věže, než by ji znovu musel poslouchat. Kdo by myslel, že už se nezpívala, mýlil by se. To se rozumí ne před hejtmanem a ten, ač ji jistě slyšel, dělal raději, že ne, to že je to duše dobrá a nebývá zbytečně přísný.
K večeru Slánští znovu vystoupili na věž, pro ten krásný rozhled po kraji i přenádherný západ slunce. Noc byla dlouhá a mnoho sudům bylo odhaleno dno, než všichni v tichosti ulehli.
Druhého dne nadešlo loučení s přáteli i nepřáteli i tím celým podivným krajem a Rota se vydala zvolna k domovu.


K tomu musím ještě říci, že kozy i ovce nemají na hradě co činit, to že pro práci zul si nebohý písař boty a hned prvním bosým krokem šlápl jsem do hovna obzvláště velkého a smrdutého. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale kdyby to zlo sám prožil, jistě by chápal, že to zkrátka zmínit musím.

písař Kavka



zpět