Landštejnské radování

Kdy:
27. - 29. 7. 2012

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
písař Kavka
Vyžral
Ježíšek
Vilda

Ženy:
Píšťalak
Radka od Ježíška
Martina od Vildy

To bylo v pátek svatého Celestýna, že se hrad mohutný Landštejn velikou slávou otřásal, rytmy pištců vískal i jiným radováním protknut byl a nebyli by Slánští Slánskými, aby si takovou veselici nechali ujíti. Vím, že vzácného čtenáře povíce bojovných výpovědí zajímá, přesto má-li čas, mohu mu svěřiti, co se to tenkráte odehrálo.

Tehdy urodil se první synek, větévka zelená na mocném stromu slavného rodu Krajířů a hrdý otec, hradní pán dal svolati hostí ze všech stran. Pozváni byli katoličtí, stejně jako podobojí, páni i zástupci měst a mezi jinými též Slánští a Roztočtí. Ti přibyli onoho pátku, a že síně byly obsazeny mocnými pány, nerozpakovali se rozbíti svého tábora na hradbách. Tak učinili, a že doposud byl na místě jen písař a Vyžral, jali se obejít hrad, jak jim doporučil Janek Balabán, dobrý muž z místních, co o ně pečovat měl. To stavení je veliké, že málo co se větší vidí. Dvojí pás mohutných hradeb s pečlivými ochozy, palác honosný a skvostný, že zrak z té nádhery přecházel, jedna věž menší obytná a druhá strážní tak hrubá a vysoká, že jakoby snad nebesa všechna měla nést. To vše z bílého kamene do dáli září ne-li jako slunce alespoň jako luna. Když dostatečně prosáli duchem toho velkého místa, ničeho rozumnějšího nezbylo, než nasát aj zdejšího piva a se Slánským srovnati. Sotva prvého mázu v hradním šenku sobě popili, po schodech tam přistoupil Jiří, zvaný Ježíšek, Vilém, co mu Vilda říkají, a Radka s Martinou, obě jejich ženy, dobří to všichni lidé Roztočtí. Nastalo se veliké vítání a tak prudké bylo, že na druhý den za rozbřesku písaře toliko v hlavě rozbolelo, až z lůžka nedokázal zprvu vstáti. Na vině je jistě zdejší pivo, to že není hořké jako Slánské, ale sladké až se huba lepí a v břuchu nedobře tropí. Ještě, že Vyžral nesl sebou džbánek s pálenicí lahodnou, kterou Celou dobu to pivo prokládali a účinky jeho rozředili, jináč by písař, nebožák, snad skutečně zhynul.
Ráno všichni probuzeni byli divými ptáky, snad poštole to byly, co na sebe tuze doráželi a tolik hluku natropili, že nedali více spát. Sotva hrdinové naši něčeho k ránu zakousli, objevila se Píšťalka se sladkými koláči v ošatce a, jak jinak u té dobré ženy, veselým úsměvem na tváři. Muži nelenili a notně si zavdali, těch koláčů samozřejmě. Tu šel je pozdraviti Janek a tak osvětli jim, čeho se od nich očekává, že pán hradu přeje si, aby se dobře bavili, slávy si užívali, svou přítomností vše zde krásnili a bude-li se jim třeba chtít, mohou pro potěchu dalších hostí něco předvésti z řemesla svého válečnického. Že v Rotě býti krásní umí, jali se úkolu znamenitě. Mísili se tedy s ostatními, o mnohém hovořili a jinak se mezi kejklíři a šašky najatými zabavili. Když nastal čas, shodli se, že tedy i něčím ten slavný den obohatí, ustrojili se a vyrazil na hlavní nádvoří, že tam, co umí, předvedou. Co čert nechtěl, tu všiml si jich hradní pán a pozval muže k výhledům z velké věže, že prý něco takového málo kdy se vidí. Na to nedalo se ničeho namítati a tak šli. To počal Kavka litovati, že ustrojil se do prošívanice a železnou měl lebku i ruce, vše těžké a v tom horku rozpálené, když šlapal snad tisíc schodů, takže na vrcholu sotva něčeho viděl, natož pak slyšel, co pán vypráví. Co říkali ostatní později, bylo to poučné a výhled kouzelný. Když sestoupili a vydýchali se, a za pozornosti celého hradu předvedli, co dobře znají, tedy zápas, boj s noži, tesáky, dřevci ba dokonce Kavka obratně z ručnice jedinou střelou strefil malý terčík přes celý ten plac. To už ženy obdivně vzdychali a muži uznale hlavami kývali. To už byl čas oběda, tak všichni řádně se posilnili. Pak ve chvíli odpočinku, připomenul Vyžral písařovi, že potřebuje sobě oupis o koupi domu v Řeznické, co už dříve o něm hovořili. Písař tedy rozložil potřebné a Vyžralovi ten glejt zhotovil za přátelskou cenu, uznej vzácný čtenáři, jeden groš a čtyři peníze, když cizím těchto služeb dává za rovné groše dva. Vyžral šťastný byl, že konečně doložiti může svůj vlastní domovní majetek. Později narazili muži na sklep, kde bylo tuze strašlivých nástrojů, že nemohly býti jinde jámy výslešné. Tehdy projevil podivné své nadání Ježíšek, který toho o natahování na žebřík, čili štosování, o pálení železem, řezání háky, drcení palečnicí či botou, lámání kostí a trhání kůže věděl tolik a tak barvitě o tom vypravoval, že jako by to muži na vlastní oči viděli a snad i něco na vlastní kůži cítili. To raději, že všichni půjdou smýt pachuť krve a spáleniny pivem, než však došli k šenku, tak spustil se takový zlý vichr a bouře veliká, že lámali se stromy a blesky padaly jeden za druhým. Tehdy přiběhly ženy, že tábor se hroutí, že stany snad do nebe odletí. A skutečně. Jeden ze stanů, ten roztocký, všechny kolíky vytrhal, nadul se a odvál by dozajista, kdyby se na něj čtyři muži nepověsili a k zemi jej nestrhli. Slánský vydržel, ačkoli i tam bylo třeba kolíky dotahovati. Bouře pokračovala až do noci, již však mírnější. Co tedy zbylo, než se uchýlit do šenku a řádně celý den zapít? Tak se znovu pivo ochutnávalo zprvu s opatrností, pak už bez ní, zpívalo se, hrály se karty i kostečilo.
Na druhý den postihl zlý bolehlav zas Vyžrala, to že s Píšťalkou do svítání zůstali v šenku a vypil piva, že by to jiného možná zabilo. Že je cesta domů daleká, brzy se začali všichni sbohem zdraviti. Obzvláště s Roztockými sousedy se špatně loučilo.


Abych neopomněl, musím zmínit Zlý buben. To je nástroj Roztockých, o němže se hrozné věci vypráví, že ukrutně lidem ubližuje, že je od podstaty zlý, a že se jej všichni bojí. I Ježíška prý v nestřežené chvíli napadl a snad i to psí počasí na nás přivolal. Nevěříš vzácný čtenáři? Ani já nevěřil, ale sám jsem to viděl a hlavně slyšel. To jdu tak večer k šenku a pacholek přede mnou nese onen buden, ohlédnu se, v tom rachot hrozivý a úpění nelidské, když tu mi pod nohy cosi svalilo se. Posvítím lucernou a to ten pacholek, zbitý až hrůza, krve kaluž. Opodál stál spokojeně buben, a kdyby to bylo možné, přísahal bych, že se škodolibě šklebí. Vím, že vzácnému čtenáři takové vědění není, ale alespoň vidí, že věci nemusí vždy být, jakými se zdají.

písař Kavka



zpět