Panská bitva - Vyprávění Cibuláře mimo služby ve Slánské rotě

Kdy:
6. - 7. 4. 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
forman Cibulář

Již dlouhou dobu se Slánská rota ocitá v dobách míru a pro nás co se živíme pouze válkou, to není velice příhodná doba, tak někdy musíme opustit, naštěstí však jen dočasně, řady Slánské roty a hledat obživu jinde. A tak bych čtenáře rád seznámil se svým dobrodružstvím odehrávajícím se mimo řady Slánské roty.

Před nedávnem jsem se od přátel dozvěděl, že Chebská hotovost shání žoldnéře pro posily proti Pánu von Špernak, který Chebu škodí, kde se dá a nemalé levoty provedl i na vlastní rodině (chebští vyprávěli, že prý i nechal vlastního bratra vykleštit, aby nemohl dědit místo něho) a proti kterému nedávno byla jedna výprava vyslána ovšem s neblahým výsledkem. Tak jsem se vydal na cestu a přidal se k malé skupině žoldnéřů se stejným cílem. Když k večeru jsme dorazili do vesnice kde Chebská hotovost sejít se měla, vyzbrojili jsme se, rozdali jsme si proviant, nasedli na vozy a vydali se na další cestu uprostřed noci. Po té jsme opustili vozy a vydali se do hlubokého černého hvozdu, kde nebylo vidět dále nežli na pár kroků. Pochod nám také ztěžoval hluboký sníh. Po nočním pochodu nalezli jsme místo k táboření, malou mítinku uprostřed hvozdu. Jeden z velitelů, Siegfried se mu říkalo, vydal se na průzkum, pár vojáků hlídalo tábor a ostatní ulehli ke spánku. Musím říct, že nespal jsem velice dlouho a velice pohodlně, neb žoldnéř Francek mě vzbudil k planému poplachu. Navíc uznejte, že spaní na sněhu uprostřed lesa a bez ohně si nezadá s teplým slamníkem ve Slánském ležení. Tudíž nad ránem, než začalo svítat, jsem se nedobrovolně připojil k hlídkám. Když se po brzkém svítání jali i ostatní vylézti z pelechů, chopili jsme se zbraní, jelikož velitel Siegfried tvrdil nám, že v noci objevil nepřátelský tábor, vydali jsme se po jeho stopách k místu, kde nepřátelský tábor spatřen byl. Klikatili jsme se hvozdem, nízkými porosty i jsme přeskakovali potoky, když tu náhle...došli jsme k vlastnímu táboru. Smích se smísil s nadávkami a tak jsme se vrátili do našeho ležení kde jsme posnídali a pak z ležení vyrazili hlouběji do lesa hledaje Špernaka. Pochodovali jsme dlouho, vysílali jsme předsunuté hlídky, pak jsme opět pokračovali v pochodu. A pochod v tom sněhu byl únavný. Dlouho jsme na nikoho nenarazili, až jednou jsme se skryli v lese před jakousi hlídkou, abychom neprozradili svou přítomnost. Ukázalo se, že to byli zbrojnoši Viléma Bavora ze Strakonic, rozhodli jsme se je nepronásledovat a pokračovali jsme dále v pochodu. Po dalším pochodu jsme opustili hvozd a narazili na zasněžená pole a luka. Potěšeni, že se již nemusíme plahočit nízkým porostem, kde by nám naše sudlice rozhodně nebyly k užitku, jsme pokračovali podél lesa. Náhle, když vyšli jsme na roh lesa, naše předsunutá hlídka spatřila dvě skupiny šikující se proti sobě, pravděpodobně na jedné straně muži Špernaka a muži Viléma Bavora na straně druhé, když naši velící jali se radit o dalším postupu jednotky, šel jsem skrytě nahlédnout na kraj lesa na šikující se jednotky, když spatřil jsem jezdce cválajícího směrem k nám, rychle jsem informoval velení, ale bohužel jezdce jsem spatřil moc pozdě a ten si všiml našeho úprku do lesa, avšak nikdo nás pronásledovat nezačal. Následoval další lesní pochod nízkou smrčinou a tentokrát i hledáním tábora pana Viléma. Po nějaké době jsme objevili na kraji lesa nemalý tábor pana Viléma, jali jsme se prozkoumat okolí a zjistili jsme, že jsme dorazili v pravý čas, Vilémovo vojsko chystalo se zaútočit na Špernakovi šiky. Jakmile bitva mezi pány vzplála, vrhli jsme se na úplně nechráněný tábor a bez velkých obtíží jsme se ho zmocnili. Bitva nad námi netrvala velmi dlouho, Špernak kvapem odtáhl do blízkého háje a pan Vilém obrátil svou pozornost ke svému bývalému táboru. I sešikovali jsme se na okraji tábora v očekávání nehezké řeže, když tu náš velitel Matyáš rozhodl se vyjednávat. Dlouho debatoval s panem Vilémem uprostřed pole a opravdu mi není známo, jakou úmluvu společně vyjednali, ale snad i jen proto, že jsme měli společného nepřítele a jeho tábor jsme nevydrancovali, Vilém se stal naším spojencem. To nám velice přišlo vhod, když najednou jsme měli základnu, místo kde doplnit vodu i jídlo a odpočinout si, ale hlavně - což pozvedlo morálku mužstva nejvíce - oheň a teplo! Po odpočinku jsme se vydali i s posilou několika zbrojnošů od pana Viléma pokračovat v pronásledování Špernaka, kterého jsme vždy na chvíli spatřili v dáli, a opět nám zmizel z dohledu. Velitelé se pak rozhodli, že se rozdělíme, malý oddíl, převážně střelců, vedený Siegfriedem se vydal pátrat do lesů a náš hlavní oddíl vedený Matyášem pokračoval podél lesa, až se po dalším putování obě naše skupiny setkaly před kupeckou stanicí. Tam jsme téměř ze zmatení málem kupce napadli, jelikož v táboře bylo moc nápadné hemžení zbrojných mužů a bylo vidět povalující se štít s rudostříbrným znakem von Špernak. Jak se však ukázalo, vše se vysvětlilo, kupci byli velmi přátelští a velice, ovšem s pomocí pár grošů, ochotní nás pohostit a ukázat nám směr kudy Špernak prchal, a ten štít zde jeho zbrojnoši zapomněli, když pro svou hrubost byli z kupecké stanice vyhnáni. A tak jsme načerpali nové síly, najali několik zbrojnošů a již značně posíleni jsme se vydali dále za Špernakem. Nakonec jsme jej našli schovaného i s jeho družinou mezi houštinami v polích, čekající na nás jelikož pro ně dále utíkat nemělo význam a museli býti už na kraji vyčerpání. Nejdříve vystoupil Siegfried a sdělil obvinění a předvolání Špernaka k městskému soudu v Chebu. A když se ukázal sám Špernak nestačili jsme se divit. Čekali jsme šlechtice ve zbroji, jež bude odpovídat jeho statkům a postavení. Když proti nám vyrazil jakýsi zbrojnoš v ošuntělé suknici barvy kravského hnoje, mysleli jsme, že si z nás tropí žerty, ale skutečně ten vandrák byl Špernak osobně. A opět se vyjednávalo. A opět předlouho. Naše zbraně lačnily po krvi a my se začali obávat, že se nakonec snad vzdají bez boje, ale Špernak, neuznávaje chebské právo řekl, že budou bojovat. A vyrazili jsme. Tu snesl se na nás déšť šípů a my jen tak tak díky najatým štítonošům udrželi naše řady v postupu vřed. Když střetly se naše šiky, bili jsme se jako lvi a nepřátelské linie jsme rychle rozprášili. Nutno říci, že po takové strastiplné cestě jsme očekávali větší dobrodružství, jelikož bitva se až moc rychle změnila v hon. Během dobíjení nepřátel jsme se dali do hledání Špernaka, potažmo jeho mrtvoly, jenže co čert nechtěl, ten bídák musel prchnout ještě v průběhu bitvy, neb nebyl nikde k nalezení. Velitel Matyáš se vydal s polovinou mužstva zpět do Vilémova tábora a Siegfried spolu s několika dalšími, včetně mě, pokračoval urputně v hledání toho kluzkého hada. Prošli jsme pole a houštiny křížem krážem, žel bohu neúspěšně. S promrzlýma a bolavýma nohama jsme se vraceli do Vilémova tábora, ale zlákala nás kupecká stanice, jelikož tam se nacházela jedna věc, které v táboře nebylo. Pivo! A tak po pár žejdlíkách jsme pokračovali v chůzi do vsi, kde chebské vozy se nacházely a vydaly se, dá se říct, že i vítězně, na cestu domů.

Cibulář



zpět