Libušín 2013

Kdy:
18. - 21. duna 2013

Fotogalerie:
ZDE

Ve čtvrtek před nedělí svatého Anselma setkala se vojště převeliká k řeži nevídaně krvavé a hrubé. Že tu nechyběla Rota Slánská, je zřejmo a vzácnému čtenáři mohu o tom krvelití, má-li zájem, mnohého vypovědět.

Ve čtvrtek tedy sešlo se mužstvo Slánské a Roztocké k rozbití tábora mohutně pevněného plotem dvojitým, hrubým kusem dobře zakopaným i hlídkami tuze silnými hojně rozsetými. Aby muži nestrádali povětřím postaveno bylo stanů bělostných, aby nestrádali hladem, zbudována kuchyně byla s ohněm velikým i pecí hliněnou. Další den byl pátek a dobře se vědělo, že střetu vojsk lze čekati nejpozději v den příští, čili sobotu, tedy nepřestal se tábor zpevňovati i zvelebovati. K večeru, bylo dáno držeti hlídky zesílené, že nepřítele nebylo nikdy daleko, a že jen řídce míval dobrých úmyslů. Zbytek mužů, co již měl odslouženo, pil, jako by již zítra neměli žít, což jest možné, to v den předbitevní se dobře ví. Tu jen zmíním, že krčma táborová, nejslabším místem byla v ležení, kde krčmář nerudný, více zboží neměl, než měl, to že špatně se pro takové hnutí zásobil a hned pro vše lomil rukama a výmluv hubu plnou.
Ráno sobotní bylo chvatné, že brzy po rozbřesku nechali hejtmané vojsko svolat a vše mužům řekli, co v boji jim může býti nápomocno a co se od nich bude čekati i kde jejich místa v šicích rozsáhlých bude. Když vojsko hejtmani rozpustili zpět do tábora, nebylo již daleko oběda. Že však muži před bojem mnoho jísti nechtějí a snad ani nemohou, kuchař Lopata jen silné polévky přichystal. Zatím písař s Beránkem chléb uhnětli, nechali kynout a v peci dobře upekli. Chutný byl, to všichni přiznali, jen slaný málo, že soli bylo v táboře všeobecně poskrovnu. Čas před bojem každý tráví, jak sobě chce, jeden odpočívá, jeden čistí zbroj, další drnká a tiše prozpěvuje a jiní jdou za obchodníky, co za vojsky všudy se táhnou a nakupují, co potřebují i to co ne. Různě různí pořídili, jen lampy pěkné téměř každý koupil, že levně byly i kvality slušné. Když přiblížila se hodina vojsk setkání, na níž páni shodli se, začalo všeobecného shonu v táboře, že každý sobě zbroje oblékal, zbraň naposled dobrušoval. Pak vojska nastoupila. Tehdy musím se zastaviti a něčeho vzácnému čtenáři vysvětliti. Že bylo v Rotě málo pavézníků, že nemohli všichni se tentokráte zúčastniti, hejtman Matúš dobře mi vysvětlil, že nechce se mi s ručnicí státi, ba ani se sudlicí se bít, ale že vlastně celou dobu po pavéznickém řemesle toužím. Tedy vzal jsem ten štít veliký svatou Barborou malovaný a bojoval, jak nejlépe uměl. Z toho však plyne, že z boje ponejvíce jsem viděl, jak už to u pavézníků bývá, vlastních bot dupajících v mnohém blátě a hlavu zvednul, jen když jsme se přesouvali, či chvíli klidem stáli. Proto popis bojů těch ukrutných je omezen jen na to co, jsem kuse viděl, či později slyšel.
V počátku posílili jsme opevnění veliké proti táboru rozlehlému, kde nepřítel ležel. Tehdy z protějšího kopce počal ustupovati oddíl náš strážný, pod velikým útlakem a dorážením nepřátel. Jim vyrazili jsme vstříc, ochrániti jejich ústup k tvrzi. Rozložili jsme se v mezeře vnějšího opevnění a tu jsme uzavřeli. Střelci spřátelení prudce spustili a nepřítel ustoupil, aniž by se k nám odvážil přiblížiti. To už byl náš ustupující oddíl v opevnění. Náhle se brána uzavřela a Slánští jediní zůstali polem proti vojskům nepřátelským. Snad hejtman nad tvrzí na ně zapomněl, snad jich jen v tom shonu neviděl. Pak se ale vše vysvětlilo, brána se Slánským otevřela a do bezpečí jich přijala. Než muži stačili vydechnouti, už hejtmani troubili k novému výpadu a znovu z brány vojsko vyrazilo. Střet byl rychlý a prudký, soudím z ran, které pavézou otřásaly i z ryku okolního. Pod přesilou hejtmané veleli ústupu ve tvrz. Tam Rotě bylo dáno brániti slabého místa, kde opevnění bylo chatrné a valu ani příkopu nebylo vůbec. Nejprve mnoho střílelo se ručnicemi i hrubými kusy, že zaléhalo v uších převelice. Pak se rohy rozezněly a nepřítel vyrazil v útok tuze mocný. Strašlivá to byla řež, a když odražen byl nápor jeden, hned následoval druhý, třetí, čtvrtý, až nakonec opevnění povolilo, ne však v slabých místech, ale naopak v předu, kde tvrz měla býti nejmocnější. Tak drželi jsme řadu a dál se bili, když zasáhla mě slabá rána do zad. Tehdy myslel jsem, že někdo z vlastních mě ratištěm zasáhl. Nebylo tomu tak. Druhá, o poznání větší rána složila mě k zemi. To nepřátelé probili se až do našich zad a odtud napadli nás. Na štěstí, pavéza mě přikryla, na ni padl kdosi z mužů, pak další a pak už nic nevím. Dlouho po tom, to už ryk ustal a nepřítel odtáhl, našli mě a z bahna a těl padlých vyprostili. Jen proto mohu napsat tyto řádky a nevypustil jsem duši na tom strašlivém místě.
Večer sedělo se, pilo a vypravovalo, co se komu v boji událo. Když přišla noc, vyrazili jsme, jak tradice velí, ke kostelu svatého Jiří. Tehdy nás Janek, co kostelík spravuje, vyvedl do zvonice, co zrovna místní opravili, a vyprávěl, co vše o tom tajemném místě mezi lidmi říká. Po návratu v tábor, šli již někteří ulehnout, jiní seděli a do rána si mnoho povídali.
Tak skončilo tažení Libušínské, veliké, ač nevítězné.

Ještě musím přidati, že smůla zase písaře provázela, že když v krčmě táborové večír klidně pil, hovado jakési zežraté zvrhlo stůl, tlama prasečí, a tak mu rozbilo pohár sváteční, co darem dostal a kterého měl tuze rád. Navíc, hnůj sviňský, ani omluvit se neobtěžoval. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale mě to tuze rozezlilo a nebýt to zakázáno řádem Roty vojenským, násilím nacpal bych mu všecky střepy koncem jedním a nechal je vypadat koncem druhým. Tak bych s ním naložil, já, jinak duše mírná.

písař Kavka



zpět