GRUYERES, Švýcarsko

Kdy:
20. - 24. 6. 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
rychtář Jíra z Motyčína
písař Kavka z Hořešovic
Lopata
Beránek
Zbyněk

Ženy:
Píšťalka

V daleké zemi ve vysokých horách leží slavné město Freiburg, od něj asi čtyři míle polední stranou město Gruyeres, nad ním mohutný hrad stejného jména, v něm jeho pán Steven, tedy Štěpán, a ten sobě přizval mnohého panstva z různých krajů, by hledal nové spojence ve válce proti odvěkému nepříteli, tedy Burgundům. Že mezi pozvanými byli i Slánští je zřejmo, jinak bych totiž o té slávě neměl přičinění psáti. Jeli ti vzácný čtenáři milo o té historii něco zvědět, budu o ní krátce vypovídat.

To se psal čtvrtek před svatým Janem, kdy Rota dorazila k samotnému městu po předlouhé cestě, to že v každém kraji přátelském stavělo se a přidávali se další páni, zbrojní, řemeslní i vaganti, žebráci a mnoho jiných, jak už tomu obvykle u takových výprav bývá. I když je Gruyeres hrad mocný, jen sotva celý ten zástup pojmul. Byli tu mnozí. Jedni mluvili francouzsky, italsky, jiní německy, další jazyky, které jsem rozpoznat nedokázal. A co se tu celou tu dobu dálo? Páni dlouze jednali, vojáci, ti činili se, v lesklých zbrojích předváděli, co umí, jak jsou skvěle secvičeni a dal-li kdo z pánů nějaký ten stříbrný frank, i do měření sil se směle pouštěli. Tu z Roty ukázal se Lopata a v boji s tesákem vydělal sobě stříbro i později písař při střelecké soutěži ke dvěma frankům přišel, když ve dvou kolech ze tří slavně zvítězil a to třetí přenechal Bernskému veliteli střelců, že přátele jsou, a že radost některou mu chtěl tedy tak nechat. I patroly se vedly po městě, by kdo nerušil klid té vzácné chvíle. Tu se střeleckému oddílu, kde i já jsem setrvával, zdařilo se lapiti dva burgundské zvědy, že však hlídka nechtěla přivolávat nepatřičné pozornosti, ty dva jen obrala o zbraně a zbroj a vyhnala je z náměstí. Později však ukázalo se, že ti dva nebyli zvědi, jen z jiného oddílu a zapomněli heslo. Tak je hauptman nechal zavřít, že si věcí nechali pobrat a na střelce byl hrdý, to prý poznalo se tak, že na nás křičel méně těch druhých. Ženy, hned od příjezdu zapojili se do nejrůznějších prací v kuchyni, i ve dvoře a všude, kde byly, živo bylo, že mnoho toho mluvily, i když si často slova nerozuměly. To jim však nic nevadilo, že už jsou ženy takové a mnoho mluviti k bytí svému potřebují. V kuchyni byla chystána jídla nevídaná. Ponejvíce krmili nás svým slavným sýrem a ten skvělý byl a ani nic nevadilo, že jeden páchnul jako churavá noha, jiný jako letní stoka a třetí jako obé dohromady. Chléb, boží dar, ten mají také lahodný, bílý i tmavý, těžký i lehký. Nejvíce z pečiva nás chtěli uctíti svátečním kusem, z čehož nakonec vyjevila se obyčejná pletenice, co v našich zemích není ničím vzácná. Také maso nebylo zlé, většinou sušené, či uzené. Jinak však místní masem šetřili, což vyvolalo mnoho řečí mezi Čechy, že ti jsou tuze masožraví, to přeci každý ví. Vůbec tu na naše strávníky nebyli zcela nachystáni. Jedno poledne dokonce nezbylo na mnohé vůbec nic. Já byl mezi těmi šťastnějšími a kuchař mi ze dna kotle vyškrábl celou jednu lžíci sladké omáčky vzhledu nevábného a barvy starého mokřadu. Později však, když jasno bylo, že voják, tím spíše český, žere vskutku mnoze, kuchaři tomu uzpůsobili se a pokrmy vydatnější dále chystali. I duchovního utěšení dostalo se, ačkoli podivného, to že kněz cosi hulákal, tuze se tomu smál a smáli se i místní. Našinec uvyklý prosté a důstojné bohoslužbě reagoval popudlivě i někteří chtěli rozeřvance věšeti za paty z věže, ale nestalo se tak, že jsi-li kde hostem sluší se ctít hostitelových mravů ať jsou jakkoli podivné. Večery krátili si muži všelijak, většinou pivem či místním kořeněným vínem. K tomu někteří dávali se mnohým tancům mírným i bláznivým, různým hrám, třeba na pastýře, to jest hra tamní, tuze dobrá, kdy špalíky se koza shodí a pastýř pak muže chytá, jiní hře v kostky a další karty hráli. Jeden večer se i písař nechal v tu hru zlákat a mnoho nevyhrál, to spíš naopak, ale tak se smál, že jej ještě na druhý den břich bolel. Nepamatuji se vše, co tehdy zaznělo a co si pamatuji, to by papír neunesl, ale odcházel jsem o mnoho moudřejší ve věcech mezi mužem a ženou i mužem a mužem, to že teplých bylo na stole stále dost. Ti co tam byli, ví o čem je řeč, ti co ne, ať to raději nechají být. Nejen po ten večer, ale po celou dobu strávenou v tom krásném místě obklopeném vysokými štíty strmých hor i malebnými sedly, všichni se náramně bavili a nikdo té cesty útrapné nelitoval a až do Čech naše muže provázela dobrá nálada a zápach zralého sýra.

K tomu musím ještě přidati, že kdo chce dobré hlídky na bráně prožít, nechť s Bernskými slouží. Jeden usnul opíraje se o halberdu, druhý usnul zavřen na prevétu, čímž tam způsobil veliké srocení, třetí spadl z ochozu, zchromil si nohu a k tomu ztratil soudek piva a čtvrtý, tedy já, jsem se náramně bavil a všechno hned zapsal. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že život vojenský je veselý a tuze pestrý.
písař Kavka



zpět