Pochod na Pravdu

Kdy:
5. - 7. července 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matúš
profous Jíra
písař Kafkin
Lopata
Pavel z Lún
Iveta hejtmanová
Píšťalka

Svět je širý a není v něm nouze o zlé ani o dobré. To jest známo a důkazem prvého může být, že v kraji Slánském usadil se na hradě Pravdě pán loupeživý a stezku obchodní nedalekou hojně kazil. Důkazem druhého jest, že hlídka hotovosti Slánské sebrala se a řád jala se v místě tom zpraviti. A že Pravda leží na samé hraně kraje toho, neméně tří českých mílí, nebyla to snadná cesta. Zajímá-li vzácného čtenáře, jak se Rota s tím putováním pasovala, rád mu toho vyložím.

Za úsvitu pátku před dnem umučení mistra Jana přibylo na usedlost Jírovu několik odhodlaných mužů k tomuto slavnému úkolu. Tedy jmenovitě hejtman Matouš, Jíra z Motyczina, písař Kavka, obecní kuchař Lopata, Pavel z Lún a k tomu Skjurt, psisko smrduté, avšak užitečné. Jíti přislíbil i Cibulář, ten se však ještě v předvečer účasti na výpravě zřekl, kvůli nízkým pudům, tedy pro ženskou, aby vzácný čtenář správně rozuměl. Ni nepomohla hrozba šilinkem, co mu hejtman za porušení povinnosti slíbil, co naplat, komu rozum skočí z hlavy pod opasek, s tím rozumné řeči není. Tak nevelká výprava se tedy ostrojila, a to hojně, že cesta byla daleká a nebylo kde spíže i vody doplnit. Aby si vzácný čtenář dokázal udělat představu, čeho sebou muži nesli, sepíši, čeho všeho jsem sobě vlekl. Tedy, ve dvou tornách jídla, chléb, maso sušené, sýr, cibuli, tucet vajec křepelčích, ředkev, jablka, láhev znamenitého vína, dál pak tykev s vodou, houni, vlněnou přikrývku, čistou košili i spodky, kostky, psací tabulku, křesadlo, prach, kule, ručnici, lano, lampu, korbel, lžíci i nůž. Tak měli i ostatní mužové, někdo stejně, někdo jinak. Jen psisko neneslo ničeho krom pachu štiplavého. Rota pak vyrazila, ještě ani tercii nezvonili. Nešlo se dlouze, že brzy muži nacházeli místa, kde řemení a popruží dře, kde co tlačí, kde co táhne. Tak sotva z dohledu usedlosti ztratili se, zastavení bylo k opravám. Tehdy Skjurt skočil do rybníka, by smrděl ještě ukrutněji. Hned pak pokračovalo se. Cestou pozoroval Lopata, jak se jemu z docela nových bot loupe podešev a na ševce celou cestu zle lál. Pak už šlo se dlouze, že nebylo času nazbyt. Později, aby odlehčili sobě, krátce jen spočinuli a pojedli. Zas se šlo loukou, šlo se polem i šlo se lesem. Tu náhle spustil se déšť mírný, pak však zmocněl tuze, že raději hejtman rozhodl ukrýt se pod mohutným dubem. Všichni tedy uchýlili se pod ochranu starého stromu, který dlouho držel. Dokonce tak dlouho, že někteří muži únavou usnuli. Jen Pavel z Lún znovu a znovu tiše opakoval, že jeho astrolog dnes předpověděl krásného počasí a jaká je hanebnost, že tomu tak není. Pak ale byla zelená koruna přemožena silnými přívaly vody a nebylo již sucha nikde. Tedy hejtman znovu dal pokyn k pochodu, že více čekat nemělo významu. A déšť neustával, ba naopak ještě sílil, že všichni byli promočeni na kost a zavazadla ztěžkla mnoze, jak pojala vodu, a když ji pojmout více nedokázala, protekla bez odporu. To už šli muži odevzdaně, už nebylo, co více by se mohlo jim promočit, a prošli-li by třeba mořem, nebyli by mokřejší. Jen Jíra našel na tom marastu cosi dobrého, to že se mu zatáhla kuše, jak už dávno ne a také psisko Skjurt nakonec docela opršelo, až přestalo páchnout, čemuž skorem věřit se nedá. I když mysleli, že déšť snad nikdy konce mít nebude, náhle zeslábl, až ustal docela. Velikou radost to mezi muži způsobilo. Hned se šlo o mnoho lépe a svižněji. Nedaleko již hradu Pravdě, ve vsi Domoušice hlídka se zastavila, aby se občerstvila v místní krčmě. Zde vše své rozvěsila kol a nechala sluncem osoušeti. K tomu objednala sobě dobrého jídla i přiměřeně piva a tuze byla překvapena, že krčmářova žena po nich za to chtěla jen pramálo zaplatit. Pečeně a tři piva vyšli na šest penízů a dva haléře k tomu. Považ vzácný čtenáři, takové ceny by jinde pohledal. To už bylo vše sbaleno a Rota pokračovala ku starému hradu. Toliko těšila se, až napraví bezpráví, že strmý kopec zdolala v několika okamžicích a směle se vřítila otevřenou branou na první nádvoří. Žel nebylo koho rovnati, neb pán ničemný, když slyšel, že se proti němu Slánští vypravili, vzal nohy na ramena a utekl z Pravdy dříve, než hlídka vyrazila. Tehdy Pavel z Lún uznal, že zde jeho poslání končí, rozloučil se s ostatními a vyrazil pro jiných povinností nazpět. Ostatní toliko s návratem nespěchali, a že bylo pozdě a muži unaveni, dal hejtman rozbít tábor, tedy jen přístřešek u ohně, jelikož pro těch pár mužů stanů nebylo zapotřebí. Tak hlídka sušila se, pojedla, popila, pak šel hejtman ozkoušet lože, to se rozumí, že už se nevrátil, pak ulehnul písař a pak už nevím. Ale Jíra s Lopatou prý ještě nějaký čas starali se, by se toliko vína zpátky nést nemuselo. Ráno bylo teplé, nebe bez mraku, vzduch voněl létem. Tu v bráně zjevila se Píšťalka později i žena hejtmanova, neklamné to znamení, že vozy dostihly hlídku a zásob přinesly. To bylo dobře, že mužům už došla voda, a hůře pivo. Píšťalka počala pískat nějakou melodii a Kjurt, zvíře tuze muzikální, ji vytím počalo doprovázet. To už se blížilo poledne, nejvyšší čas vyrazit nazpět. Později na usedlosti Jírově bylo vše řádně oslaveno a zapito, ale to už jsem tam nebyl, to vím jen, co mi kdo řekl. Tak to bylo při té hlídce slavné, kde nepadl jediný výstřel a kde jedinou prolitou krví byla ta z prodřených puchýřů na nohou. I tak to bylo vypravení slavné a statečné, to nikdo popřít nemůže.

Ještě musím přidati, že neradno je řemeny příliš dotahovat, jelikož když jsme v Domoušické krčmě zavazadel sejmuli ze zad, písařovi levá ruka toliko umdlela, že když se jí snažil žejdlík piva uchopit, nepořídil, ba naopak málem tím údem necitlivým ublížil sobě i všem okolním. Vím, že takové vědění teď vzácnému čtenáři k ničemu není, ale až někam daleko potáhne, nechť na mne vzpomene a pozor si na to dá.

písař Kafkin



zpět