Budyňská bitva

Kdy:
8. - 11. srpen 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matúš
profous Jíra
písař Kafkin
Cibulář
Lopata
Pavel z Lún
Petr Roztocký
Píno Roztocký

Iveta hejtmanová
Píšťalka
Eva dcera hejtmanova
Karolína Petra Roztockého


To bylo v sobotu o svatém Vavřinci, že strhla se převeliká řež, v zemi daleké, kde nikdo naší řeči neumí a jen málo kdo ví, kde Slaný leží. Jak se ta zem jmenuje, nepovím, že každý z národů, co jich tu je, jí říká jinak a mimo to, pro vypravování, to k ničemu není. Jisté však je, že Rota se té tluče účastnila a pokud by rád vzácný čtenář vyzvěděl, zda na straně vítězů či poražených, mohu mu ten příběh vypovědět.

Inu, ve čtvrtek, tuším, že jsme připomínali památku svatého Dominika, sjela se Rota v hradbách velikého hradu, co náležel některému pánu Spřísežených, a že bylo povětří poklidné, jali se mužové tábora staviti. Byl-li on staven, nebylo jiného hnutí, nežli do krčmy zdejší pod hradem. A pivo bylo studené a hořké, jak má být i uběhl večer tuze rychle, to už tak v krčmách bývá.
Ráno, že Slánští přislíbili hejtmanu nejvyššímu pece na český chléb vystavěti, by ochutnali v tom dalekém kraji též náš Boží dar, jali se s vozíkem pro hlínu. Tu však byla chyba. Zatím, co kol Slaného města dobrého jest hlína červená tak uměřeně vláčná a jemná tuze hojně, že jinou těžko pohledati, zde v té zemi nešťastné, nebylo jí k nalezení. Dlouze muži Roty křižovali krajem, a když se k poledni vrátili s nepořízenou, rozhodli se užít hlíny černé, hrubší a vláčnosti ne tak příznivé, co nedaleko u lesní cesty spatřili. Tedy zemi v lese těžili, sám hejtman Matúš s Cibulářem, a vlastní krví ji vykupovali, to že všude zde jest přemnoze krvesajné havěti, která v tisících sedala na nešťastníky a zle je bodala. Když vše bylo připraveno, nebe se zachmuřilo velice, až docela šedé bylo a počalo z něj krápět, nejprve mírně, pak silněji nakonec tuze mocně. Tak muži čekali, až se nečas umoudří. Ničeho však nedočkali, tehdy rozhodli se, že slib splní, ať jim povětří přeje či nikoli. I svlékl sebe písař jen do košile a spodek a s Cibulářem pachtil se s tím mazem zemským, dokud pece nebylo. Tak vznikl Golém, že dvouch očí měl a mezi nimi důlek. Hned v něm počalo se topiti, by vypekl se, nežli jej lijavec docela rozpustí. Bylo-li vše vykonáno, nebylo jiného hnutí, nežli do krčmy zdejší pod hradem. A pivo bylo studené a hořké, jak má být i uběhl večer tuze rychle, to už tak v krčmách bývá.
Ráno sobotní bylo čistého nebe a povětří teplého. Sotva pojedli, shledali muži, že pec je shora vymyta a mnoze zpraskána, že zprudka se vypékala a není jinak, nežli ji opraviti. Tak písař, Jíra i Cibulář zas jílu rozdělali, rukou svých ušpinili a Goléma, že se mu tak říkat počalo, dobře zamazali, neboť co by pro ten vzácný Boží dar neučinili. Později bylo rozdílení v příkopě, kde každý dán byl ke zbrani a svému hejtmanovi. Všichni v Rotě padli k dřevcům, jen písař, že má ruce jemné, řadil se ku střelcům. Pak šel každý po svém, někdo do služby strážní, jiný do kuchyně a písař šel Bernskému písaři s úřadem nelehkým pomoci. Tu zazněl roh, znamení k nástupu. Tak sebral se houf na nádvoří a Slánští v něm. Pán hradní chtěl vidět, koho najal ve službu a jak ta sbírka umí zbraní. Inu, umí. Dobře se ukázali a pán byl spokojen. I přišel duchovní, světil nového praporu střelců a podal mužům všem požehnání, jak se sluší. Znova šli všichni svých povinností. Pak znovu zadul roh, tentokráte k vojska vypravení. Šešikoval se houf, než bys řekl pětkrát otčenáš a vyrazil vstříc válce, té mrše nenasytné, to že nějaký zběh Burgundský cosi hejtmanům vypověděl. Zástup stanul pod hradbou vysokou s cimbuřím zubatým, bránou pevnou a baštami blízce sazenými. Proti houf nepřátel, že nebylo vidět konce jeho do šíře ni do déli. Hejtmani čehosi krátce jednali, pak dali k útoku. Šik posul se a v jeho boku střelci stáli i pálili, jak bylo rozkázáno. A zaznělo sto ran a vyletělo sto šípů i padlo sto Spřísežných a padlo sto Burgundů. Pak střetla se obě vojska a převahy nabrala hned jedna strana, hned druhá. Nakonec však obránci nuceni byli ustoupiti v bezpečí hradu mocného a Spříseženci nechali je tak, že sami museli raněných obstarati a nebylo jich málo, že lučištníci Burgundští málo chybili. Pak počalo obléhání, jak jej i my dobře známe. Dva tucty řebříků bylo ke zdi, přiraženo a mnoho mužů zemřelo šípy, mnoho mužů zemřelo kopím i mnoho mužů zemřelo meči i sekyrami, než první stanul na ochozu. A byl-li dosud boj tvrdý, zde byl ještě tvrdší. Nakonec však byly řebříky sraženy a rozlámány a mužové stateční v hradbách do posledního pobiti a svrženi z té hrůzné výšky. Tu se Spřísežení stáhli z dostřelu luků a odpočinku sobě dopřávali. Ale to byl čas nepřítele a ten jej nenechal zmarem. Vytáhl prudce, rozbil hlídek, přepadl dělostřelců a zničil hrubých kusů k obléhání. Že nebylo jich mnoho, dal hejtman Spřísežných proti nim vyrazit všemi muži, a když pod hradem dostihl jich, rozpoznal léčku. Bylo pozdě již. Jiný oddíl Burgundů, tuze mohutný, přispěl svým ku pomoci. Spřísežní tak byli tísněni ze čtyř stran, ze tří nepřítelem, z jedné hradbou, odkud stále šípů i kulí přilétalo. Hejtman nejvyšší nechal vytroubit signálu pro ježka, to jest pozice obranná, kdy už není jiného zbytí. A zle se Burgundi o ježka popíchali, zle. Co Bůh chce, to se stane a toho dne si nepřál vítězství bílého kříže. To bylo zřejmé. Tehdy utrhla se malá skupina, mezi nimi někteří Slánští, a tak zuřivě se vrhla v řady nepřítele, že ten zapomněl sekat a polekaně ustoupil. To byla poslední neděje k života svého uchránění. Nehrdinná, však jediná. Hrdinní zemřeli, moudří žijí. Tak to ve válkách chodí.
K večeru přibyli přeživší k hradu svého pána, zde byli přijati a dobře opatřeni. Noc byla docela tichá, ač se kejklíři činili všech rozveselit, nebylo tomu zcela dáno. Čím více však piva vypilo se, tím radostněji bylo. A když počal pak Petr z Roztockých své histórie prevétové vypravovat, smáli se všichni převelice, že huba i břich všechny bolel ještě k ránu a vše zlé bylo zapomenuto.
Ráno vzbudilo muže zvonění, že bohoslužba bude sloužena. Přišel písař, Jíra i Cibulář, ostatní lenošníci hříšní raději vyspávali. To už se však každý sám musí s Pánem srovnat. Muži odříkávali motliteb jeden v tom jazyce, jiný v jiném a přeci všichni říkali tatáž slova. Když opečovali svých duší, pojedli, aby opečovali též svých schrán tělesných. Tu přišlo strašlivé zjevení. Pohled otevřel se mužům do samého pekla. Tam křepčili stvůry špinavé, oděni v šat přepodivný, či naopak bezmála nazí, jak divá zvěř. A hrůza byla vůkol a ženy umdlévaly a mužové upadali v pláč v předzvěsti té, že spatřili časy příští, že tak vnuci naši budou o této době smýšlet a takto ji jiným ukazovat. Pak zjevení ustalo stejně náhle, jako počalo a nikdo nebyl si jist, zda jej nepřepadlo snění, jen mráz v zádech už tu scénu zlou připomínal. Aby zahnaly nedobrých pocitů, že nálada byla spíše mrzutá, nežli veselá i napadlo Slánské vyzvat přátele Spřísežné v nějaké hře. A že bylo seker kovaných, sama ta hra zvolila se. Spřísežní rádi přijali. I sestaveno čtyřikráte šestic, první Slánská, dvě smíchané Spříseženské i jedna přísně Basilejská. A vrhalo se a tuze se muži i ženy bavili, že už více nevzpomněli včerejších hrůz válečných ni dnešních hrůz ve zjevení spatřených. Jak jinak, vítězně odešli Slánští, tam všichni dobře vrhali a Lopata nejlépe, to se ví. A tak dobře přezevšechno skončilo se další putování hrdinů našich Slánských a povede-li Pán kroky jejich správným směrem, snad tam zas jednou zavítají.

Ještě nesmím opominout, že jak Rota hlínu na pec opatřovala, písaře uštkla nějaká havěť jedová, morem zlým nakažená, že mám dodnes hnátu jako žok a barvy temného ametystu. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale budiž mu z toho moudrého poučení, že neradno jest malých tvorů nebáti se, že často způsobí větší utrpení, nežli tvorové velicí.

písař Kafkin



zpět