Malešov

Kdy:
13. - 15. září 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
profous Jíra
písař Kafkin
Lopata
Beránek
Martina Lopatová


V pátek před svátkem svatého Nikomeda, ocitl se nepočetný, zato dobře cvičený a vystrojený oddíl zbrojný u krásné tvrzi M´ale Schow, která tiše dříme ve stínu vysokých štítů Alpských a dobře střeží přístup k průsmykům, že Burgunďanů je v tom kraji bezpočet a neradno k těm zlořádům býti neteční. A že v tom oddíle bylo mužů Spříseženských, mezi nimi mužů Bernských, mezi nimi jejich spojenců Bielských a, jak jinak, mezi nimi našich dobrých známých, totiž Slánských v žoldu najatých, budu jejich příběh vypravovati, má-li na to vzácný čtenář chuti i času, to se rozumí.

Tehdy napadl na kopcích první nový sníh a zvěstoval neodvratný příchod zimy, což jak každý voják ví, nejvyšší čas je stáhnouti se z polí válečných pod ochranu zdí pevných a nejlépe i dobře vytopených. Tak to věděl i hejtman Spříseženského houfce Martin de Randôme a dal tedy pochodovati mužům svým k té krásné malé tvrzi s vysokou věží, pevnou bránou, s mocnými hradbami, co tyčí se malebně nad ohybem říčky, jejíž jméno jsem již zapomněl. Na místě samém, nebylo spočinutí, že zima tu může přijít náhle a mnoho toho bylo ještě potřeba učinit, aby se tam toliko mužům dobře bylo. Místností uchystat, zásob nanosit, dřeva připravit, ohňů zapálit. Až potřebné bylo zařízeno, dal hejtman všech svolati k velkému nastoupení, kde bylo řečeno vše nutné, kdo má jakých práv, kdo jakých povinností, kdy bránu zamykat, kdy stáže držet, kdy služby, kdy jídla bude, kdy modlení, kdy odpočinek. I hejtman uvedl mužů důležitých nad jiné, tedy lajtnanta i nižších velitelů, též duchovního bratra Ruffia z řádu menších bratří, pak ženy představil, to že bez nich by muži teplé stravy neměli, ba ani čistého prádla či zaopatřených dětí. Pak vyplácel se žold, čas vojáky tuze oblíbený, a písař vše sepsal, lajtnant vyplatil, bratr Ruffio stvrdil a hejtman schválil. Pak byl chvíli klid a ten nakloněn byl disputacím různým a písař neopatrně do jedné s menším bratrem zapletl se a těžko z ní se vyplétal. To vzácný čtenář jistě ví, ale raději připomenu, že v tom kraji jsou povětšinou lidé k otázkám víry mírní a Čechy za kacíře nemají, jak bývá módou jinde. Ale bratr Ruffio byl z jiného těsta a když písař prořekl se, že studoval ve věčné Praze, i musel uznat, že přísahal na kompaktáta, což bratra nespravedlivě pobouřilo, až začal hrozit, že na nebohého písaře poštve psi papežské, čili dominikánské inkvizitory. To už i Lopata, muž jinak mírný, spustil ruku k noži, poznamenav, že kostěná střenka by v černém rouchu dobře se vyjímala. Tu ale zasáhl hejtman, dobře znalý České otázky do sporu vstoupil a obě strany zklidnil. Bratr Ruffio již dominikány nehrozil, ale písaře si stále dobíral, leč ten na něj nic nedal a otázkám víry raději uhýbal. Na večer k jídlu byly ryby, to že byl pátek, tedy půst, na tom se i znesváření shodnou. Muži je zapíjeli pivem dobrým, i když Slánskému se nerovnalo. Nevypili však mnoho, že bylo drahé a žold více nedovolil. Tak alespoň karty hráli o mince drobné. Pak šli spát a dobře se mužstvu spalo, že k tomu krásnou jizbu dostali, suchou, teplou a velikou tak, že nikdo nemusel spát ve stáji ani v chlévě, jak jinde bylo zvykem.
Ráno bylo chmurné a z šedých těžkých oblak nepřestávalo padat těžkých kapek a muži byli zle naladěni, že toho dne hejtman zavelel jít k výcviku a později hlídkou po kraji a v tom nečase budou dříve promáčeni, než bys otčenáš řekl. Co na plat, ač reptali, šli, že takový už je život vojákův. Cvičili nedlouze, když se povětří umoudřilo. Tehdy dostali na cestu od žen jídlo a od bratra Ruffia varování před létajícím židem a divými bosorkami a opustili bránu, zanechav za sebou jen nepočetnou posádku. Šli dlouze a nebylo-li stezek, šli lesem divokým a maliní jim trhalo šat i kůži. Šli příkrými stržemi, šplhali do krutých svahů, brodili se potoky, prosekávali porostem. To vše ověšeni zbraněmi, každý měl lebku a mnozí dokonce pancíř. A byl-li bych slabý na duchu, snad bych i na okamžik mohl uvěřit, že v lesích jsme ztratili směr, když stále častěji houf stavěl a hejtman vysílal lajtnanta svého do všech směrů, by cestu správnou nalezl. Ten opravdu cestu nalézal, byla-li však správná, to nevím, že schůdná sotva byla a sešli-li mužové jeden kopec, hned stoupali do druhého. Bratr Ruffio tak často opakoval, že nás Bůh provází, že jeho cesty jsou nevyzpytatelné, že ukáže nám cestu znamením, až mnozí z těch řečí skřípěli zuby. Dokonce i lajtnant se mě po jednom takovém proslovu tiše optal, jestli mám nabito. Žel, neměl jsem. Tu dal hejtman zastaviti i určil hlídky a nechal ostatní muže spočinout, napít i najíst. Povděčne všichni posedali na spadlé kmeny a z toren chléb a sýr pojídali. Když první z mužů dojedli a zrovna šli vystřídat hlídky, ozvalo se vytí nelidské, skřek hrůzný a mezi stromy míhaly se bytosti divé, více nahé než oblečené. Hejtman dal rozkázat k obranému postavení, ale bestie divoké k mužům se nepřiblížili, jen létali od stromu ke stromu a vřískaly tuze zle. Bratr Ruffio ihned rozpoznal, že bosorky jsou to, a že neublíží mužům, budou-li se držet pohromadě. Jak však jediný opožděn zůstane, toho tělo rozsápají, srdce vytrhnout a oči jeho, jako perly na šňůru navléknou. Tak všichni držíce se v malém klubku rychle z toho hvozdu ustoupili a ještě dlouho potom, slyšeli ten strašlivý křik či snad smích a bylo dobře viditelné, že by muži raději potkali tisíc Burgunďanů, než znovu tyto stvůry. Jak cesta ubíhala, zlepšila se i nálada mužstva a znovu začali spolu rozmlouvat i žertovat. Čas plynul a lajtnant znovu vyrážel napřed hledat cestu a tentokráte již mnohem úspěšněji, že oddíl mohl postupovat pěknou lesní pěšinou, která dovedla ho přímo ke starému rozvrácenému hradu, kde dal se očekávat nepřítel. Nikoho však v ruinách nenalezli, tak tam hejtman nechal své muže vydechnout. Pak zavelel k výcviku a tuze muže překvapil, že k výcviku střeleckému, to aby každý bránit z hradeb tvrz dokázal. A že byl tu písař jediným střelcem, dostal výcvik na starosti i ukazoval mužům jak s ručnicí a každý po kuli si vystřelil. Někomu to šlo lépe, jinému hůře, ale nejlépe to šlo Wolfovi Kneblimu, ten z ručnice pálil jako nic jen jednou rukou. Když jsem mu však říkal, nechce-li jít ke střelcům, že takových není nikdy dost, odvětil, že raději zůstane u halapartny. Cesta zpět byla přímá a nic už muže nezdrželo. Brzy byli na tvrzi, snad poháněni myšlenkou, že hejtman, aby své muže rozveselil, nechal na večer uchystat hostinu tuze parádní. A také byla. Muži si připadali jako mocní páni, když jim ženy na stůl nosily nepočítaně chodů, každý jiný a přesto všechny úchvatné. Sladké ovoce v mísách, lahodná kaše maštěná i sladká, nočky chutné, sýry přemnohé, pečiva různá, placky šťavnaté, pečeně hovězí, omáčka vinná, kachýnky zlatě pečené, zelí chucené, polévka cibulná i mnohé jiné skvostné pokrmy a to vše v takovém množství, že nikdo nezůstal hladový, že každý z každého ochutnal, že mužové od stolů jen s námahou vstávali, pokud museli a fuňeli jako psi přežraní. K tomu byl sud dobrého silného piva naražen, takže bylo to jako ve snách pro obyčejného vojáka a užil toho večera plně. Byly-li potřeby tělesné naplněny, i o duševní ovlažení bylo postaráno, když několik mužů i žen jalo se nástrojů a hráli a pěli písně krásné, ale i písně prosté, které každý mohl znát. Tak večer ubíhal, a aby bylo všeho, co je u takové hostiny třeba, prostřeli muži karty a hráli a nebáli se vsázet i velké mince, že byl tak slavnostní den. Hrálo se s kartami Slánskými, co písař maloval a ty hned dvojí zábavu dávaly, že obrázky na nich mnoho zvláštního ukazovali. I létajícího žida na nich bylo, i prasopsa, i posledního pracujícího, i mořského koně či zpitého řezníka a taky muže poučili, že hrnčíře poznáte podle špinavých zad, a že každý by chtěl okusit Lounskou dvanáctku, proto že má... ale to už nehodí se zapisovat, to se nejvýš říká mezi vojáky po pár mázech piva. A tak zde vzácný čtenáři skončím své vyprávění, jak začala ta dlouhá zima na tvrzi M´ale Schow a bude-li k tomu příležitost, budu v tom příběhu zas někdy pokračovat.

Ještě nesmím opominout, když pak písař s bratrem Ruffiem již přátelsky hovořil, přiznal se menší bratr, že studoval v Boloni a tam poznal mnoho zakázaného, že za nějakou Prahu vlastně nemusím se stydět. Vím, že takové vědění čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že není všechno zlato, co se blýská a ne každý, kdo se ohání modlitbou, musí mít duši jako padlý sníh.

písař Kafkin



zpět