O hlídce slavné Slánské a o boji velikém na kopci Žalí

Kdy:
22. - 23. listopad 2013

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matúš
Pavel z Lún čili Divous
Jíra z Motyčína
písař Kavka
Cibulář
Lopata
Zbyněk
Píšťalka


Tu sobotu měl svátek svatý Kolumbán a Rota Slánská vypravila se z pohodlí svých domovů do zimy kruté pořádek spraviti po kraji, jak dělávala často, dílem, že to bylo třeba, dílem, že se muži málo jinak potkali a měli si toho mnoho co vypovědět a též popít v klidu stranou svých denních povinností, především však svých žen. Má-li vzácný čtenář chvilku na tu histórii, mohu jej o ní krátce spraviti.

Tedy, toho dne vypravila se hlídka nepočetná z usedlosti Jírovi ku kopci Žalí, kde spatřena byla tlupa loupivá a poctivé obchodníky, existují-li tací, na Chebské silnici přepadávala. Muži vyšli jen lehce ostrojeni, že, jak každý věděl, zpráva to byla nepotvrzená a blíže měla ke lži než k pravdě. Jako výmluva, aby ženy pustili své muže v časech přípravy na zimu, to naštěstí postačilo. Tak hlídka bezstarostně procházela krajem tím mírným, třebaže chladným a často stavěla, že hejtman Matúš vzal s sebou lahev mořené hrušky, tuze lahodné. Snad až příliš, že každých sto kroků mužové hledali rozličných důvodů k zastavení, jednou kdosi cosi zahlédl, pak někdo jiný zas něco slyšel, jen aby bylo dáno na chvíli na místě spočinout a když už se stojí, proč se nenapít? Tak brzy byla lahev prázdná, ale že nebyla velká, nikdo se nezpil, k tomu by ostatně ani hejtman nesvolil. Mnoho mužové mluvili, po pálence ještě více a Píšťalka nebyla by Píšťalkou, že by nějakou tu melodii nepískala, tak cesta rychle ubíhala. Tu vrátil se Lopata, který šel vpředu a všechny zastavil i tvrdil, že v průrvě blízké několik chlapů se drží a dobří, že jistě nebudou. Nejprv všichni se smáli kuchařovi, že hruškovice již není, tak nač zas důvod k zastavení vymýšlí, ale když jinak nedal, hejtman rozkázal zbraní uchystat a nehlučně dál pokračovat. Když byla Rota na dohled oné rokle, do ticha zadrnčela tětiva, hvízdl šíp a zaznělo slabé cink, jak odrazil se od Jírovi přilbice. Tehdy zas dobře se ukázalo, že Pán má Rotu tuze rád, že Jíra byl v té hlídce jediný, kdo lebky měl. Kdokoli jiný padl by mrtvý, či zle raněný. To už ale štěkla ručnice písařova a ranou dobře mířenou trefila kule kušníka nedobrého do krku a bezmála mu hlavu odtrhla. Pak všude byl hluk a ryk, že ze stran vyběhlo několik chlapisek špinavých. To již nikdo nepochyboval, že zvěsti o Žalských lapcích pravdou jsou. Hejtman jednoho sekl kůsou přes černý obličej, Divous druhého skrz žebra přibodl ke kmenu staré jedle, dalšího Lopata rubl nožiskem přes břich, jiného Jíra šipkou trefil do ramene ve stejnou chvíli, kdy Cibulář dřevcem od praporce toho samého zasáhl do hrudi a porazil jej hrubě na zem. Ještě jednou práskla rána, zavoněl spálený prach a poslední lapka utíkající padl mrtev, to bylo jisté, že tváří zůstal ležet v hluboké kaluži. Tehdy bylo po boji. Sběř špinavá byla pobita, krom jediného, který kroutil se v listoví podzimním s šipkou v rameni. Ten hned bránil se, že je pán a že na něj nějací obojetní slanečci sahat nesmí. Hejtman chtěl jej nejprv pověsit, ale falešník tolik křičel, že krve je cennější, než jiní mužové a že provaz není jej hoden, že chce soud a kata a meč, že hejtman Matúš svolil, soudil a odsoudil jej, Jíra, co jediný katolík v Rotě, poskytl mu poslední útěchy duchovní a Divous jej jediným mocným úderem hlavy zbavil. Tak dobrá rána to byla, že muži ptali se jej, zda nechce katovat ve městě namísto Rezka, kterého půjčují si z Žatce. Ale Divous nechtěl, že taková práce není dobrá a nosí smůlu. Těla Slánští svrhli do hluboké šachty v průrvě a tak skončila tlupa ničemná na kopci Žalí. Všichni byli hladoví, ale že nikomu se v tom ponurém místě jíst nechtělo, šli ještě dlouho, než znovu spočinuli. Tehdy pojedli, co sebou nesli a bavili se o tom velikém boji, a z půltuctu byl náhle tucet a z otrhaných lapků dobře ostrojená družina loupeživého rytíře. Tak už to mezi vojáky bývá, že pravda mění se rychleji než povětří. A nakonec, kdo ví, třeba to skutečně nějaký rytíř byl. Na Jírovu usedlost došli až za tmy, kde už čekal Zbyněk Rynholecký, který mezitím do toho kraje přibyl. Večer byl veselý a hlučný. Mnoho se snědlo a vypilo a správně tak bylo, že si to mužové více než zasloužili.

K tomu musím ještě přidati, že hejtman Matúš se toho večera toliko najedl, že pod ním v noci lože prasklo a on dospal na zemi. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že Slánští na svých mužích nešetří a také, že i hejtman není změkčilý a na zemi se do růžova vyspí.

Písař Kavka



zpět