O bitvě Libušínské, největší mezi všemi

Kdy:
24. - 27. dubna 2014

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:

hejtman Matouš, profous Divous, písař Kafkin, Jíra, Lopata, Cibulář, Beránek, Janek, Martin, pan Tomáš, Píno, Petr, Pít, Majk, Čert, Vilda, Ježíšek, bratr Broďan, Cipís a Abďa

žena Matoušova, Píšťalka, žena Jankova, Eva, žena Lopatova, Veronika, žena Petrova, žena Ježíškova, žena Vildova, žena Tomášova

psisko Zora


Tomu bylo ve čtvrtek svatého Jiří, kdy veliká vojska ku sobě vstala a páni jednati se jali o možném smíru nad mnohými spory starými. Že však páni jsou páni a pýcha jim káže neslevit ze smýšlení svého jediný krok, mnoha úspěchů jednání neneslo a den za dnem k boji bylo blíže nežli smíru. Jak to dopadlo, není těžké odtušit. A že Slánští jsou věrní křesťané, dobří Češi a slavní válečníci, nebylo by boje velikého, kde bys naši Rotu neshledal. I tu hrdě stáli při zájmech Božích i zemských a pro ty statečně prolévali krve, potu i piva. Pokud vzácný čtenář nemá jiného hnutí a zajímá-li jej ta historie, vypovím mu ji v krátkosti.

Tedy v ten den tak slavného světce počala se Rota scházeti na místě napřed stanoveném, přibyla k vojsku velikému již zde ležícímu a počala rozbíjeti ležení své. A bylo to mohutné ležení, že královské město Slaný stále roste mužem i majetkem a tak i Rota počtem zvětšuje se. Tu stavěli se ploty proutěné, tu hrazení zdvihalo se, tu stany tyčili se, tu dřeva těžilo se, tu ohňů varných zapalovalo se. Když přišla noc, v práci nebylo možno pokračovat a nezbylo tedy mužům než pít, tak pili. Že celou zimu sebe málo viděli, že v městě měl každý svých povinností i svých rodin a že mnoho se toho zatím událo, co nebylo zapito, doháněli vše právě toho večera. Pili převelice, ne však sami, že muži jsou to družní. Pili s muži jiných měst, s vojáky, pány i chudáky a bavili se sytě. Tu hovor stočil se ke koním, jak jsou ti škodolibí, tu k míšení železa, kde obzvláště v té řeči vynikali muži Wothan, Richard a jakýsi Kobalt, kterého jsem tam nikde neviděl, často ho však jmenovali. A že nezvyklé jméno je to, dal jej hejtman heslem hlídkám.
Ráno pak sjížděli se další mužové a tábor se stále opevňoval a rozhojňoval. I pece se zakládalo. To úkol byl písařův, že tak jest zvykem a Kavka v blátě červeném tuze rád se pachtí. Tentokráte pec byla veliká, aby tolik hlav uživila a co vstala, do zboření nepřestala péct. Tak den rychle uplynul a Lopata uchystal v pravdě postní polévky čočkové i jáhelné kaše. Když muži dojedli, hejtman svolal vážnou rozmluvu jak šik staviti, kde má kdo stát a s jakou zbraní. To brzy zřejmé bylo a písař vše zaznamenal kresbou dobře popsanou. Pak losovali se hlídky a takové to bylo pozdvižení, že písař, jinak povaha mírná, bezmála začal reptalů nevděčných bodat dřívkem psacím pode žebra. A zasloužili by si toho, to dá za pravdu každý, kdo tam tehdy byl. Nakonec se vše urovnalo a muži šli, jak jinak, pít, tentokráte však jen střídmě, že známo bylo, že nazítří čeká se možného boje. A hlídky byly klidné a v noci nestalo se žádných nestoudností. Písař držel služby s panem Tomášem a ten měl kyj tak mohutný, že se táboru slánskému cizí mužové obloukem vyhýbali. To však neplatilo o ženách, ty naopak jako by byly přitahovány tím mocným nástrojem a tak čas hlídky rychle uběhl, že muži s těmi ženami se snadno zabavili. Vždy jen jeden, to se rozumí, aby druhý hleděl řádně povinností vojenských.
Sobotního rána pak brzy dali hejtmané vrchní troubiti šikování a vojsko nastoupili a dělili a řadili, jak bylo třeba. Že by došlo ke smíru obou stran, již nikdo nedoufal, a tedy nebylo jiného zbytí než boje krvavého na poli blízkém. Když vojsko bylo v tábor rozpuštěno, nasyceno bylo polévkou vydatnou, ale málo kdo pojedl, že před bojem není vhodné břichu nacpávati. To potvrdí, kdo zažil, a kdo pak nohavic musel sobě vyprati. I takový je život vojenský, vzácný čtenář odpustí. Pak vrátili se páni a jak bylo už dříve zjevné v jednání nebyli úspěšní, dílem, že tak nesvedli, dílem, že tak ani nechtěli. Tak vojska proti sobě nastoupila a strašlivý to byl pohled. Desítky praporců, stovky železných mužů, tisíce mužů plátěných. A měli mečů a seker a kopí a kuší a ručnic a pavéz a nožů i klacků či jen holých pěstí a hotovi byli jimi bodat a sekat a krájet a drtit a děrovat nepřítele. Slánští byli hrotem železným s vlastním praporem i bubnem, jim vlevo stáli mužové rozliční všech zbraní i zbroje a nejistého působení. Zato napravo, tam o poznání jistější, šik dobře organizovaný, dobře vystrojený, kde velitelé hrubými hlasy hartusili na své muže a rovnali je ve velký čtverec.
Uprostřed mezi šiky ležela malá ves jen slabě bráněná. Tam došlo k prvnímu střetu. Tehdy Slánští jen pavézami kryli střelců z ručnic a ti natropili velkých škod v nepřátelských řadách. Jinak ničeho se nedosáhlo, jen šiky sebe zlehka osahali hroty kopí. Pak ustoupili. Druhý střet byl o poznání zlejší. Tu srazili se vojska na hraně vísky a bila sebe ukrutně, když již Slánští konečně mohli nepřátelské řady zlomit a projít jimi, zapálili obránci stavení ve vsi a žár veliký počal požírati došky proschlých střech a zahnal oboje od sebe. Tehdy se vojska přeskupila a znova proti sobě vyrazila. A pak byl boj dlouhý a zlý. Tu převážili jedni, tu druzí. A Slánští dobře se bili, to žádný nepopře. Když udeřili, nikdo neobstál. Pak však padla levá strana. Pravá začala ustupovat a Rota zůstala lapena tříčtvrtečním kruhem nepřátelským. A bylo zle. Mužové padali a na jejich míst již nikdo nedostoupil. Pak vše zhroutilo se a nebylo ničeho, jen čepelí, krve a křiku. Pán však měl se mnou jiné úmysly, snad abych mohl zapsat tyto řádky a nenechal mě pojít se sekerou mezi střevy. A dík mu za to.
Večer bylo zprvu ticho, že tábor truchlil pro mrtvé, později však pivo a víno muže rozmluvilo i rozespívalo ba i rozkřičelo. Tak noc byla hlučná a dlouhá, tuze dlouhá. Lopata kotel zaječího uvařil, tak lahodného, že mužové žrali je přímo z toho kotle a mlaskali jako vepři. To jim však nikdy vyčítat nemohl, když to taková pochutina byla. Pak Rota poznala dalších nových přátel, když přišlo do tábora procesí dobrých němců, pak i dokonce Engilšanů. Také tři dobří Češí přišli, a že se s nimi přátelsky hovořilo, pozváni byli ke Slánskému ohni. To byli muži Kestřanští, od té doby spříznění Roty. O půlnoci, jako vždy po svatém Jiří, táhne Rota s dalšími přáteli ke kostelíku tohoto světce, aby poděkovala za životy mužů, kterým Pán dovolil své životy si uchovat. Po návratu Lopata z pece pečeni vytáhl a bylo jí hojně a tuze lahodné, že si mužové břichy nacpali k prasknutí. Tu přispěl do tábora Slánského muž veliký ze sousedního ležení snad zlákán vůní opojnou a dožadoval se dílu krmě tak neuctivě, že jej Lopata odmítl. Tehdy muž zlil kuchařovu tvář pivem ze svého pohárku a to dělat neměl, jak brzy zjistil, že kuchař jej jediným pohybem srazil k zemi a nebýt hejtmanova zásahu, snad by z troufalce duši vybil. Muž se pak mnoze omlouval a že je Slánský Lopata velkorysí na znamení přijetí omluv mu porci pečeně nabídl. Že však měl brzy zas nevhodných řečí Slánští jej raději z tábora vyhnali, než by mu někdo vážněji ublížil, to že toho dne už měli všichni umírání dost. A tak skončila se výprava slavná s méně již slavným koncem, ale to už tak bývá v životě vojenském, jednou vítězem, jednou poraženým.

Ještě musím vzpomenout, že neradno je stavěti stan nade doupětem mravenčím, že tam nebude nikomu dáno v pokoji spáti. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že ani člověk veliký ničeho nesvede mečem ni kopím proti té drobotině kousavé a pokorně nakonec odtáhne jinam.

Písař Kavka



zpět