Bitva o brod - Zbořený Kostelec

Kdy:
27. - 29. června 2014

Fotogalerie:
ZDE

Účastni:
hejtman Matouš
písař Kavka
Jíra z Motyczína
Lopata
Vilda

Adéla hejtmanova
Martina Lopatova
Martina Vildova


Války za víru pravou jsou dobré pro větší slávu Boží, méně však pro muže, kteří v nich umírají. A tak tomu bylo i u brodu na řece Sázavě nedaleko Kostelce, jak jmenovala se ta hrstka chalup přimknutých kol staré kamenné věže. I tam, navzdory velikému vítězství věrných kališníků zahubeno bylo přemnoze dobrých bratří. A že tam tehdy na straně vítězné bylo i Slánských zbrojných je zřejmo, to jinak bych vzácného čtenáře takového vyprávění ušetřil. Má-li chuť vyzvědět, jak se to tenkráte seběhlo, mohu jej tím příběhem obohatit.

To bylo v pátek svatého Gorazda, že na břehu stanula dvě vojska veliká. Jak pod kalichem spravedlivým, tak pod křížem falešným tu stáli mnozí páni velicí zemí českých i jiných okolních, jejich praporce třepotali se na stanech barvených i prostých a kol nich lidu zbrojného nepočítaně. Neméně dobrých mužů bylo z měst královských i poddanských, a i jejich korouhve rýsovaly se proti nebi. Vojska ta položila se nedaleko sobě, po proudu katoličtí, proti kališníci. Ti měli tábor obehnaný vozy, tak nezbylo, že jednušky musely s útokem čekati, nedojedou-li jich hrubé kusy, by alespoň nějaké škody na hradbě kolové předem napáchali. Pak již setmělo se a po tmě těžká jízda k ničemu zas není, tak obě strany věděly, že dříve prvního slunečního paprsku k boji nedojde. Tak mohli muži odpočívat v klidu a dokonce hejtmani i svolili, že vydáno bylo pivo a mohli i něco popít, však jen s mírou, to se rozumí. Slánští drželi roh hradby dále od řeky, hejtman a Lopata s ručnicí, písař, Jíra a Vilda s pavézou, a na té stráži též sobě přihli něco žejdlíků, jak to umí, třebas to nebyl mok lahodný, ráno po něm bolela hlava jako střep a pivu slánskému sotva se mohl rovnat. Ještě, že Lopata kuchař Roty v těchto věcech zběhlý, vzal na vůz soudek z městských zásob, tak si jím muži napravili chuť.

Ani s ránem však útok nepřišel a tak mužové vyčkávali netrpěliví se zbraněmi v rukou a odhodláním ve tvářích. Minulo poledne, kdy Lopata uchystal vydatné prosné kaše s houbami měkkým masem, a nepřátel stále nebylo v dohledu. Katoličtí stále čekali na svých střelců na hrubých kusech a slunce se na své cestě neúprosně posouvalo. Když se stíny k odpoledni docela protáhly a pušek nebylo stále nikde vidět, nevydrželi páni pod jednou a pohnuli své vojsko proti hradbě pevné vozové. A mnoze jich bylo, mnoze. Jízda železná v řadě sevřené, pěší dobře pořádaní a vystrojení, kam oko dohlédlo. To už podobojí klečeli na kolenou a jejich kněží odříkávali slova Boží. To již katoličtí troubili k útoku a tak započal ten strašný boj. V prvním náporu udeřila železná pěst do hradby tuze zprudka, že nechybělo mnoho a byli by ji jízdní rozrazili. Ale věrní ji udrželi a jen co se zastavil železný klín, pustili se do něj zblízka kosami, sekyrami a cepy z dálky kušemi i ručnicemi. A nedlouho trvalo, než se páni dobití počali stahovat mimo dosah kališnických zbraní, šťastnější na koních mnozí již pěšky. Když se vojska oddělila, bylo dobře vidět na pole mrtvými a umírajícími poseté, krví zbarvené. Zlý to byl obraz, zlý. Ale na každých deset padlých pode hradbou jediný byl padlý na ní. Druhý nápor byl již opatrnější, pěší. Nebylo mužům těžké jej odrazit, když tu z řeky vyrazil silný oddíl a napadl hradbu v nejslaběji bráněném místě, tedy ode břehu. To způsobilo zmatek v řadách obránců a rychle museli přesouvat své síly na tu stranu. Zprvu vypadalo to, že vyvede se nečekaný přepad katolických, ale muži brodili se nejprve po lýtka později po pás a voda je natolik zpomalila, že stávali se snadnými cíli pro kališnické střelce. Pak zmohli se k poslednímu útoku znovu železní jezdci, ale málo měli odhodlání a snáze než napoprvé rozbili se o pevnou hradbu. Mnoho jich padlo, ještě více uprchlo, stejně tak pěších. Když obrátili se do jednoho přeživší zády, dali hejtmani kališničtí otevřít hradbu a vlastním kázali do útoku. Tu vyhrnula se síla věrných a docela rozdrtila prchajících. Slavné to bylo vítězství a rychlé, že bylo po všem a do večera ještě mnoho chybělo. Tak muži mohli zbytku dne užít, jak nejlépe mohli i Slánští jali se hráti míčovanou, hru tuze oblíbenou, kde jeden druhého míčem vší silou strefuje. Tu bavili se jako malé děti, že však bylo toho dne veliké horko, svlékli brzy sebe a jeden po druhém skočili do řeky mírné, by se co nejlépe ochladili. To přišel soumrak, a co jiného zbývalo nežli zapít ten slavný den a vyprávět o velkých činech obyčejných lidí. I pili mužové ale jen mírně pamětlivi bolení hlavy z rána minulého.
Tak odehrálo se zas jedno vítezství v božím jménu a bylo dáno Slánským, že byli při něm a jemu nemálo napomohli.

Ještě musím vzpomenout, že písař sobě na to slavné tažení opomněl vzít nohavice, stejně jako čapku do teplého povětří. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že roztržitost může vést i k průvanu ve spodkách a zavařené hlavě.

písař Kafkin



zpět