Podzimní pochod 2014

aneb povídání krátké o výpravě za loupeživou tlupou Joachyma zvaného Samcoložník

Kdy:
8. listopadu 2014

Fotogalerie:
ZDE


Již drahnou dobu na panství Křivoklátském loupežila tlupa Slezského raubíře a katolického bezvěrce Joachyma a zvěst o jeho činech donesla se až do královského města Slaný. Jménem městečka Strašice, nedávno slavně povýšeného, přibyl do královského města Slaný posel Janek s oupěnlivou prosbou Strašického rychtáře na trestnou výpravu do lesů křivoklátských. Vojenská posádka královského hradu Křivoklát nemohla se úkolu toho ujmout, ježto hrad toho času přestavován a nemožno ho oslabit vysláním družiny zbrojné. Odsouhlasena tedy trestná výprava, vydala se Slánská rota na Křivoklátské panství.

8. listopadu léta páně 2014, na den papeženci zasvěcený Sv. Gottfriedovi, vyrazil trestní oddíl od Třtice do lesů v okolí vesnice Ruda, která nejvíce zkoušela útoky loupežníků.
Devět dobrých měšťanů, ba i dvě ctnostné paní, tak početná družina dala všanc své životy, aby zbavila kraj papeženských šelem. Čtvero bylo sudličníků. žák Beri, jinoch zvaný Švéd, biřic Petr a já bakalář Michal. Ctěný kuchař Lopata a brníř Puchejř nesli ručnice, hejtman Mates ozbrojen byl kuší. Veskrze nejčestnější úkol nést prapor padl na věhlasného zbrojnoše zvaného pro jeho neohroženost Divous. Chrabrost jeho taková, že do lesů se vydal bez zbroje, jen s mečem. Dvě dobré paní, kuchařka Martina a bylinkářka zvaná Píšťalka a s nimi poutník Giovanni, vydali se vstříc nebezpečí s námi, by mastí a obvazem léčili případná zranění.
Dlouho po kuropění vstoupili jsme do divokých lesů. Slunce nám svítilo na cestu a zahřívalo naše srdce, která v nitru chvěla se obavami z okolní divočiny. Dobrý křesťan není stvořen k pobytu v lese, kde přebývá divá zvěř a bytosti bohu nemilé. Skřítek zlomyslný číhá na pařezy, na odlehlých paloucích víly svádí neopatrné poutníky, můry a zimnice číhají ve větvích. Jen lidská šelma jako je papeženec přebývá v lese, baže mezi plémě pekelné náleží, spíše než k lidskému rodu.
Neohroženě postupovali jsme přes kopce a doliny, několik stezek obchodních jsme přešli. Nejeden vozka s údivem a obavou k nám hleděl. Snad považovali nás tito dobří lidé spíše za loupežníky, než za dobré křesťany, když z lesů jsme vystupovali, ozbrojeni a s lomozem. Když však v nás seznali zbrojnou čeleď královského města Slaný, žehnali nám a zvesela nás přáli dobrého pořízení.
K čase polednímu zastavili jsme na dohled vísky, snad to byla Ruda. Nechtíc dobré obyvatele děsit naším vpravdě zbrojným vzezřením pojedli jsme na okraji lesa. Krmě byla prostá, jen cibule, sýr a špek, ale rozptýlila naše chmury z lesů okolních. Baže i prostá voda, kterou jsme svlažili rty, chutnala. I veselí bylo, když vyprávění rozmarná, každý z nás ke krmi připojil. Hlučný smích vpravdě není předností dobrého křesťana, leč věru dobře zahání strach z lesních běsů. Již minulo poledne a stále jsme nižádných stop po heretiku Joachymovi nenalezli.
Z divokého, leč sluncem zalitého lesa jsme ponenáhlu sestoupili do dolin, kde u některé z tůní a jezer mělo být doupě proradného škůdce Joachyma. Les se počal měnit v podmáčenou lužinu, kde každou chvíli museli jsme překonávat potoky a stružky. Srdce nám poklesala, ježto v takové krajině hemží se to vodníky a jinou havětí, která lidem všemožně škodit umí. Nadto zdálo se, že lesní duch nějaký začal škodit a naše udatná družina počala bloudit. Několikrát jsme zastavili, nevěda kudy dále. Už jsme se začali obávat, že nás v lese stihne soumrak a budeme nuceni přestát noc v divočině. Bůh však byl na naší straně. Šťastnému vnuknutí budiž sláva. Praporečník Divous spasil naše kroky a ukázal nám správnou cestu svým obdivuhodným nástrojem. Nevídaný to přístroj, který nešťastnému poutníku ukáže správnou cestu a bohu za něj dík.
Tak jsme šťastně dospěli až k cíli. Jezero uprostřed lesů, kde jsme našli skrýš zákeřného Slezana. Žel, nemohli jsme se pochlubit trofejí válečnou, protože lidská šelma prchla před našimi kroky a zanechala za sebou pouze vyhaslé ohniště.
Přesto jsme naše vítězství oslavili láhví dobrého vína a po krátkém spočinutí vydali jsme se na zpáteční cestu. Že bylo naše poslání splněno, nemuseli jsme již probíjet se divočinou, ale po stezkách řádných doputovali jsme brzy k našemu noclehu, kterýžto obstaral a budiž za to v dobrém vzpomenut, brníř Puchejř. Tam nás čekaly dobré paní s řádnou masitou krmí a dobrým pivem. Večer naše družina rokovala a pak jsme se s dobrým pivem řádně poveselili. Zejména biřic Petr veselil se tak, až šněrovadla bot se mu zapletla, když spánkem spočinul.

Těžký to úkol, který nám osud vložil na bedra jsme tak s boží pomocí dokončili.
Bůh chraň krále a město Slaný.


náhradní písař Píno



zpět