Libušín 2015



Kdy:
23. - 26. dubna 2015

Fotogalerie:
ZDE


To bylo v sobotu po svatém Jiří, že proti táboru vozovému, dobře bráněnému, stanulo vojsko veliké, chtě strhnout jej a pobít všech uvnitř, že lišil se jejich pohled na věci víry od pohledu těch druhých. Tomu už tak bývá, že kvůli pár slovům, jejichž významu rozumí snad jen kněží, mnoho krve často teče. Proč načal jsem to vyprávění, to vzácný čtenář jistě tuší, ano, tam též stála Rota Slánská.

V pátek, tehdy jsme připomínali jména toho velkého světce, sjela se Rota nedaleko osady Libušín, kde již tábor byl rozbitý, vlastně dva, počítám-li i ten nepřítelův. Prvý bráněn jen okopy a ploty, za to však veliký, že z jednoho konce druhého nebylo vidět a druhý menší, avšak obehnán vozy dobře sestavenými, ježíc se hlavněmi ručnic i hrubých kusů. Hejtmané z obou vojsk dlouze jednali, by zažehnali krveprolití, však žádného smíru neumluvili. Tak večer rozcházeli se každý ke svým, věda, že nazítří bude boj.
Ráno plné příprav bylo, muži píky ostřili, halberdy brousili, kule odlévali, šípy stavěli, pavézy opravovali. A nejen o zbraně pečovali, kuchař Lopata jak je mu vlastní, uchystal mnoze pokrmů, jeden chutnější než druhý, až jej musel hejtman Matouš krotit, by nevykrmil muže tak mocně, že by do kyrysů nevlezli. Někteří už tak s tím mají potíž. K tomu napečeno bylo bezpočet chleba, bílého a dobře voňavého, dle písařova nového předpisu. To však toliko rozžhavili pec, že sotva bochníky sázet počali, už černal na uhel. Ale nakonec pec trochu odvětrali a dobře se peklo. Tu musím přidat, vzácný čtenář promine to odbočení, že zvlášť Týnský Jindřich topí jako by v pekle přes zimu pomáhal. Mocně dříví přihazuje, až temný kouř se z komína valí, jako by pálil černý dehet. Dopoledne též cvičilo se. Mnoho nových mužů v Rotě tenkrát stálo a hejtmani dobře kázali jim poznat své místo v šiku i svou zbraň, by ve skutečném boji dělali, čeho se od nich očekává. Rota byla do tří šiků dělena, ve středu šik nejmocnější, tomu velel Martin Roztocký, po levém boku oddíl slabší, tomu kázal Abďa, dobrý to setník a pravé řady podléhaly Martinovi z Brodu, setníku též proslulému v mnoha stečích. Tak dlouze zakoušeli toho údělu vojenského, až bylo poledne, pak odpoledne. Tu rozezněl se táborem povyk veliký, že nejvyšší hejtmané dali pokyn k pohnutí celého vojska. Všichni byli v okamžiku ostrojeni a řádně nastoupeni a byl to pohled nezapomenutelný, že Slánských stálo množství převeliké, že tak jich ještě viděti možno nebylo. A s nimi stáli Roztočtí a Třebíčští a Kestřanští a Brodští a Hradečtí a něco i Pražských. Zkrátka přátelé Slaného ze všech konců této širé země. Tehdy zatroubili k útoku a počalo veliké běsnění. Nejprve jen střílelo se z jedné strany na druhou, to slánské pavézy přikryly střelců. Pak vyrazily šiky k vozové hradbě zprvu pomalu, pak rychleji a nakonec, když se srazily, bylo to prudké jako bouře. A když odezněla první vlna, udeřila druhá a třetí. To již byla hradba vozů tolik rozbita, že obráncům spíše překážela, nežli bránila a vyrazili z ní v protiútok. Ten byl mocný a nečekaný, že vojska útočící musela se stáhnout a počít se sama bránit. Taktéž i Rota, ale jejich dříví praporečné bodala zpoza pavéz tak krutě, šiky nepřátel rychle řídly. Dobře bránili se též švýcarští žoldnéři nalevo od Slánských. Zato po pravici Roty jednotky porůznu sebrané už byly rozervané a zpola pobity a zpola prchaly. Tehdy hejtmané slánští i švýcarští shodli se k jedinému, co je mohlo spasit. Dali velet k prudkému postupu a zuřivě probili linie nepřátel a moudře stáhli své šiky k hustému lesu a poté zpět k táboru. Tímto ztratili mnoho svých mužů, ale více jich uchránili jisté záhuby. Tam je nepřítel nepronásledoval, že sám měl mnoho krutých ztrát. Večer byl zprvu pochmurný, ale jak muži pili, veselí se opět navrátilo. Konec konců ze slánských a jejich přátel vrátili se všichni celí, snad jen Cibuláře bylo o malý kousek méně, ale na to se neumírá. Na půlnoc vyrazili muži ke kostelíku svatého Jiří, kde jak bývá zvykem, děkovali, že živi zůstali.

Ještě musím říci, že muži Roty pravými jsou vojáky, neboť jak je známo, voják pozře cokoli, hlavně když hlad zažene. A to splnili bezezbytku, když písař od poustevníka dobrým slovem získal do křupava opražené cvrčky a ty jim v spíše v žertu nabízel k zakousnutí, vrhli se na tu havěť jako špačci a bezmála všecky mi sežrali. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že až přijde hladomor, o naše muže bát se nemusí.


písař Kafkin



zpět