Bitva u Lipan 2015



Kdy:
29. - 31. května 2015

Fotogalerie:
ZDE


To bylo v poslední květnou sobotu, že střetla se vojska veliká, z obou stran Čechů bylo, bratr bratra cepem i sudlicí hubil, římští popi mnuli si ruce, antikrist tančil a Pán plakal. Ano, jak vzácný čtenář jistě poznal, píši o té strašlivé řeži Lipanské, ve které byli Čechové vítězně a přeci poraženi byli. A že tu byli Slánští, to je zřejmé, jen snad překvapí, na kteréže to straně se vyjeví. Má-li vzácný čtenář těch několik chvil, mohu jemu vypravovat, jak se to vše událo.

Slaný tou dobou ač přilehlo k Táborskému svazu, nikdy jemu docela nezapomenulo ten strašlivý duben dvacátého pátého roku a tak nejen, že Rota Slánská nestála jemu u Lipan po boku, to že s hejtmanem Jakoubkem ležela kdesi u Kostomlat, ale mnozí pamětní té hrozné křivdy stanuli společně s Pražany na straně protivné, v alianci kališnicko-katolické. Rota, alespoň její část, přibyla již v pátek, kdy vojska teprve řadila se a v táborech vozy obehnaných chystala se k velikému střetu. Hejtmani obojích dlouze rokovali a míru ujednati snažili se, ale nebylo dáno toho dne dosáhnout pokoje. Večer naraženo bylo kolikero sudů, ale pramálo se pilo, že pivo bylo řídké, chuti kyselé a hlava po něm bolela jako střep. V noci té snad sám Pán muže obojí varoval, seslal bouři divokou, že muže na zem smýkala, stany jako chmýří vrbové k nebi vyvrhovala, nebýt vozy pevně řetězy spojené, snad by i ty převrhla a prý dokonce jednoho robence od Pražských docela odnesla. Slánští nedošli žádných škod, ale mnozí v obou táborech té noci přišli nejen o pohodlí, ale i o spíž či o prach.
Ráno znovu hejtmani spolu mluvili, že ani jedné straně nebylo po vůli počínat zbytečné krveprolití, že vlastně takových rozdílů mezi nimi není, ale jednali až do odpoledne a přec se neshodli. Tehdy rozhodnuto bylo, že boj bude. Zatím, muži bavili se, jak uměli. Kupříkladu Jindřich z Týna nabídl jim okusit, jakési jadrné koření a z toho bylo mnoho veselí, že kdo okusil, ten ve tváři měnil mnoho barev, nemluvil, jen sípal, a když nabral znovu dech, Jindřichovi spílal. Lopata zas navařil tuze chutné krmě, tak kdo mohl, jedl do sytosti. Když troubilo se k boji, všichni šli poslušni na svá místa. Slánští byli ve středu, vlevo Pražané, vpravo páni. A veliké to bylo vojsko vozů na tisíce, mužů těžko spočítat. Ani radikálů nebylo málo. Zprvu jen střílelo se, ale hrubé kusy, tím méně ručnice, nedonesli kámen a olovo ke druhé straně, tak jen plané hrození z toho bylo. Ani jedno vojsko nechtělo opustit bezpečí vozové hradby, ale měl-li se spor rozhodnout, museli jedni první vyrazit. Byli to Pražané, kdo tedy pohnul se. Vrhli se v běsný útok a narazili na nepřítele tvrdě, ostatní však ničeho nečinili, tak hejtmani pražští brzy veleli ústup. Vojsko celé bylo nepokojné a oddíly kališnicko-katolické stahovaly se ve zmatku z boje. Tu spatřili hejtmani Táborů a Sirotků příležitost a rozestoupili hradbu svou a dali troubit útok. Pozdě, tuze pozdě prozřeli lest. Kde dříve nepřítel se z boje obracel, tam nyní zase pevně stál, kde vládl dříve zmatek, tam zavládl zase řád. A přišel útok kališníků, tentokráte ne jen předstíraný, tentokráte opravdový a tvrdý tak, že rozmetal vozy radikálů celým polem a tak stejně ty, co na nich stáli. Zlá řež to byla, zlá. Pobito bylo mnoho známých mužů a ještě více těch neznámých. Mnozí též byli zajati, sám písař nasadil pouta pánu Roháči z Dubé, takové se mu dostalo pocty veliké.
A bylo po všem. Slánští dobře pořídili. Nikdo žádných velkých zranění neutrpěl a i kořisti něco se našlo. Večer byl veselý, že z kořisti byl i sud piva o mnoho lepšího, ale i bez něj dokázali se muži dobře pobavit. Žert střídal žert a ať byl na účet pánům, měšťanům, Čechům, Němčíkům, katolickým či židům, vždy vyvolal bouře smíchu hlasitého. Tak skončila jedna kapitola historie české a počaly se psáti jiné, o nic méně zajímavé.

Ještě musím přidati, že v takových bojích, kde stojí Čech proti Čechu, dobře je se nějak řádně odlišit, to poznal písař, když srazili jej na zem, odplazil se pod vůz a Jindřich z Týna, nevěda, že bije do přítele, ratištěm halberdy několikrát jej řádně přes přilbu přetáhl, až mě v uších zazvonilo. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že ani točenice červené a bílé nejsou zárukou, že rozpozná ve vřavě svého druha.


písař Kafkin



zpět