Kestřanské slavnosti 2015



Kdy:
3. - 6. červenc 2015

Fotogalerie:
ZDE


To byl první červencový pátek, kdy na tvrzi kestřanské sjelo se významných pánů stavu šlechtického i městského nevídané množství. A byli tu mužové vzácní ze všech koutů českých zemí a též, jak vzácný čtenář jistě tuší, Slánských tu bylo, to že jinak bych o tom dozajista nepsal. Pokud zajímá vzácného čtenáře, co že to tu Rota činila a proč bylo toho shromáždění, nechť si ušetří několik chvil času a jme se dále číst.


To pán na Kestřanech pořádal slávu velikou ku příležitosti založení tamních statků a že je to pán, jak se sluší a patří pozval mnoho hostí. Rota přibyla již v pátek, den příprav a všeobecného shonu, den tak teplý, že z jablek před očima stávaly se křížaly. Hned u příkopu, který v tom nečase vyschl i s náhonem a mnoho žab pozbylo tak k radosti místních čápů útulku, postavili slánští sobě stanů, to že do tvrzi, ač je veliká, všech by nevešlo se a jak uměli, jali se pomoci k dílu tomu velkému, vespolek dobrému. Kupříkladu písaři s dalšími svěřeno bylo postavit zábrany, by nikdo nepadnul do výkopů v místech, kde jakási stavební úprava probíhala a tak se činili. Pravda, jak by vzácný čtenář čekal, když někdo vymění brk za sekeru, nevznikne z toho dílo, které lahodí oku estétovu, ale účel, jak se později ukázalo, splnilo, to že nebylo ráno žádného pádem pobitého, tedy alespoň ne více, než je v takových chvílích obvyklé. A trubači troubili. Večer byl stejný jako celý den, tedy pln práce a neklidu, tak brzy přišla noc a kdo mohl, dlouho nevzdoroval spánku. Takového pohodlí však nedosáhli všichni, jak bylo zřejmo, že do ranních hodin z dílny truhlářské ozývalo se klepání paliček, skřípot hoblíků a bručení pil. Nad těmi sám pan Pavel Kestřanský stál a spánku obětoval, by bylo všechno tak, jak stanovil. A trubači troubili.

Sobotní ráno, spíše dopoledne, když muži se vzbudili a něčeho pojedli, patřilo zbraním. Jen v dobrém, to se rozumí, že na takové slávě není vhodné jinak mávat meči. Proto pro těch několik dní bylo zapomenuto všech svárů majetkových, politických i v otázkách víry. Dokonce, to musím zvláště uvést, slánští promluvili s plzeňskými, což, jak vzácný čtenář jistě uzná, je bezmála zázrak, jelikož tak neučinili již více než půl sta let. A trubači troubili. I toho dne bylo strašné vedro. Ještě větší, než den předchozí. Dokonce tak velké, že svíce ve svícnech nejprve ochably, pak úplně splihly a nakonec se rozpustily, protekly stoly a vpily se do prašné země, jen aby tomu peklu unikly. K polednímu trochu stínu vytvořilo mnoho sloupů hustého kouře, že ohně pod kotly, rošty i rožni rozhořely se, by hosté v průběhu dne netrpěli žádným nedostatkem. A trubači troubili. Navzájem se muži navštěvovali a hovořili o mnohém prožitém společně, ale i na opačných stranách.

Vše bylo v míru, když tu křik a ruch a shon. Nikdo nevěda, jaké to nepřístojnosti děje se to. Pak hlídky spatřili první troufalce, drny nemyté, tlamy prasečí jakési, jak napadli nějakých děveček kestřanských a smilně chápali se po nich. To hlídka, mezi nimi i písař, že zrovna měl ručnici pohotově, vyrazila té sběři nečisté vstříc a brzy ji zahnali na útěk. To však byl útěk jen zdánlivý, že hnojožerů bylo za kopcem mnohem více a co hůř, nebyli to jen ti blátošlapi, ale též tu stálo několik pánů kovových a celý oddíl vojáků dobře ustrojených. Tu pochopila hlídka, že nejde jen o nějaké plané strašení, ale že tvrz je vskutku napadena a volali na poplach. Tak páni na Kestřanech i mnozí hosté jali se zbraní, co měli nejblíže ruky a postavili se nepozvané návštěvě. Že náhoda tomu chtěla, Slánští tou dobou zrovna nabyli houfnici, by k poctě pana Pavla salvu vypálili, avšak jak vypukl ten nepokoj, několika lopatkami hrubého kamení hrubý kus přikrmili a poslali je proti šiku nepřátelskému. Ten několik chlapů bídných pobil a některé vystrašil. Tak v útoku celý oddíl zaváhal a znovu je velitel, muž urostlý, v dobré zbroji, musel rovnati. Netrvalo to dlouho, ale dost, aby kestřanští a jejich spojenci oděli se a dozbrojili a také oddíl správně ustavili. Pak začal znovu boj a byl to boj tvrdý, tuze tvrdý. Útočících však bylo o poznání více a to bylo brzy také vidět. Obránci počali umdlévat a nepřítel tlačil je níže a níže kol tvrze, docela až je zatlačil na most před branou. Tehdy Slánští zatloukli dělo, by nepadlo zlořádu do rukou a chopili se pavéz. Hrdinně bránili ustupující spojence a několikráte i protivýpady řadu nepřátelskou rozkolísali, ale nic radno, už bylo nasnadě, by bránu nechali padnout a tak snad i celou tvrz. Ale tehdy konečně třeskly výstřely ručnic, zasyčely šipky z kuší, že oddíl střelců došel svého místa a obsadil každé okno, každou střílnu, každou škvíru a spustil. To bylo takové krupobití, že nepřítel již jistý svým vítězstvím, zprvu polevil v tlaku, pak krátce ustoupil, a když strašný déšť dřeva, oceli, kamene i olova neustával v jejich kosení, docela se ti muži otočili a prchali všemi směry. To využili obránci a v prudkém výpadu zajali několik pánů. Teprve nyní, když mohli jejich znaky prohlédnout zblízka a ve větším poklidu, bylo patrno, že muži náleží k pánu sudoměřskému, s nímž Pavel Kestřanský má po léta kýchsi sporů nevyřešených. Zatím se nepřítel znovu sebral a vyrazil k dalšímu útoku. Tehdy předstoupil Johan, velitel kestřanské posádky, předvedl jednoho ze zajatých a vyzval sudoměřské, ať se vzdají toho konání, jinak na muži vykoná spravedlnost. Ti mu však neuvěřili, tak, jak řekl, jako lapka jsi nás přepadl, jako lapka zajdeš a prořízl jemu hrdlo a svrhl jej do příkopu. To pány zastrašilo a skutečně zastavili. Tehdy předstoupil velitel sudoměřských a počal s Johanem jednat. I stanoveno bylo, že více nezaútočí na jakýchkoliv statků kestřanských, že veškerých škod odčiní a pány zajaté draze vyplatí. Tyto podmínky Pavel Kestřanský odsouhlasil, pány zajaté propustil a vyzval všech, aby dále pokračovalo slavnostní hodování. Tak se také stalo. A trubači troubili.

Muži strhali ze sebe zbrojí, že v těch dal by se chleba péct a jedni zamířili k pivu, druzí k nedaleké řece a třetí vzali pivo rovnou do řeky. Tak i slánští. Když byli v tom svěžím živlu, znovu nabývali sil, počal písař vyprávět a o cizokrajné zvířeně, jakou poznal na cestách i v knihách. Prvním byl krakodýl, zelený plaz tak strašlivý, že neopatrné panny dokáže stáhnout pod vodu a docela jich utopit. To mužové pochopili, že to bude něco podobného jako zdejší vasrman, tedy nic tak neobyčejného. Další byl žralok, postrach moří, šedý stín, který pozře, cokoli nalezne, tam muži usoudili, že ani ten nebude nic zajímavého, že šedý stín je všude vůkol a že pozře, co nalezne i většina českých chlapů. To už by písař v koncích, tehdy vytáhl trumf, velrybu. Rybu tak velikou, že když skočí, zdvihne vlny jako bouře a když otevře tlamu, pozře vůz i se čtyřmi voly v jediném mocném soustu. Tomu, jak se domýšlím, také neuvěřili, ale jelikož o ní už slyšeli (když ne jinde, dozajista v Písmu), tak raději nic nenamítali. Namísto toho to bylo zdrojem veliké zábavy, když takového tvora jali se všichni napodobovat a tak mnoho hluku a mokra načinili. Když slunce spadlo níže a na žáru trochu polevilo, muži řeku opustili, osušili se, oblékli své pěkné šaty a počalo první, mírnější hodování. A trubači troubili. Bylo čeho jíst, a bylo čeho pít, bylo co poslouchat a, což bylo důležité, bylo o co hrát. A zprvu vyhrával, jak jinak Beránek, později však, když Pavel, který dal přednost koštu vína z trubačovi trubky, předal karty své dceři, stvoření docela nevinnému, karta se obrátila a od té doby muži nevyhráli snad jedinou sérii. Jindy by měli vztek, ale na tu duši čistou, nikdo se utrhnout nedovedl. A trubači troubili, i když trochu vlhce.

Tak utekl další večer, ale že muži byli po tom horkém a náročném dni znaveni, jeden po druhém odpadali, až zbyli jen ti nejodolnější, a mezi nimi, ano, vzácný čtenář se dovtípí, i písař, jelikož bych o té noci jinak psáti nemohl. Tehdy Pavel navrhl výpravu k čarovnému jezírku, ke kterému lze nalézt cestu jen jednu jedinou noc v roce, a to jest, věřte nevěřte, zrovinka tato. Tedy sebrala se menší společnost posílena zásobou dobrého vína a ubrala se k tomu tajemnému cíli. A skutečně jej našli. Uprostřed temného lesa zářivá hladina odrážela bílou tvář luny a kol tančily průsvitné víly v šatech z pavučin, zdobených ranní rosou. Inu, uznávám, možná tam ty víly tak docela nebyly, ale klidně být mohly, taková to byla krása. Že to jezírko je čarovné, nesmělo se znesvětit šatem nečistým, tedy plovali všeho prosti, jen s tou lahví vína. A bylo to vskutku kouzelné vyžití. Na loket hloubky byla voda teplá jako v lázni, co bylo hlouběji, studilo jako sníh.

Nastala neděle, den sváteční a den oslav nejmohutnějších. Dopolední hodiny plynuly líně, tedy jen těm, kteří nebyli účastni přípravného shonu na večerní slávu, tak je muži trávili porůznu, jak komu vyhovovalo. A trubači troubili. Někdo jen odpočíval, někdo zpíval, jiný tančil, další cvičil v boji, mnozí ubrali se zase k řece kvůli, jak jinak, horku. To již nebylo takové jako v sobotu, ale i tak příkop zůstal vyschlý a krom něj vyschly i poslední žáby. To bylo důvodem vzteklého klapotu místních čápů, kterým obšťastňovali širé okolí až do tmy. Nebýt to pták toliko ušlechtilý a vzácný, dostal by šutrem. A trubači troubili.

Po poledni, musel jsem na chvíli zdřímnout, to že zdálo se mi, jakoby došlo k dalšímu boji, navlas stejnému jako ten sobotní. Sen to byl nesmírně živý, ale skutečný býti nemohl, to poznal jsem, když Johan zamordoval znovu toho samého muže. To, jak vzácný čtenář jistě uzná, nemůže být skutečné. A trubači troubili. Unaven jsem však byl, a nebyl jsem sám, jako bychom bitvu skutečně vybojovali, tedy vyrazili všichni slánští znovu k řece. Avšak když míjeli spodní část tvrze, zavonělo pivo a na místo, jak již to bývá, nedošli. Pak začala hrát hudba a byla to hudba skvělá, živá a veselá, že muže docela pohltila. Zvlášť Venda, náramný to hudebník, když rozezvučel harfu, ten nástroj nevídaný, učaroval slánským tolik, že náklonnost svou dávali mu vyjevit tuze hlasitě a často vyvolávali jeho jméno. A trubači troubili. Pak, hráli mnozí další, také skvělí, ale Vendu již nikdo nepřekonal a zůstal tak navždy múzou slánskou. Do toho řádění muzicírů vstoupili ženy. Ženy tajemné, ženy krásné, ženy vášnivé. Ženy, snad z dalekého východu, které tančili. Ženy, které mámili svými divokými pohyb, ženy které zběsile třásly částmi svých těl, o nichž slušný křesťan ani neví, že jimi třásti lze. Jako uhranutí zírali mužové, otevřená ústa, změklá kolena a ztvrdlé…ehm…svaly na rukou. Od tleskání, pochopitelně. Pak znovu přišli ke slovu hudebníci, ale nějaký čas trvalo, než obraz těch žen všem odezněl z myslí a mám podezření, že některým ten obraz neodezní již nikdy. Pak ale znovu zábava rozhýbala se. A trubači troubili. Tehdy pán kestřanský znovu pozval všech hostí k tabuli. A tak šli. Již u vchodu byl každý kontrolován, samotným Johanem, zda má řádný pohár, by nehanil tu událost nějakým nanicovatým zakrpaťelým kalíškem. A byla to hostina velkolepá, že by byla královského dvora, ne-li císařského. Honosné sály celé tvrze, krásně ozdobeny, vyloženy chvojím a čerstvou slámou. Stoly z dobrého dříví, krásně řezané, v nekonečných řadách lemovaných stejně umě provedenými lavicemi, aby každý z vzácných hostí měl kam usednout. A trubači troubili. A ty pochutiny. Bylo na sto chodů. Sladké, mnoho druhů sladkého, koláče, buchty, kaše či ovoce. Masa, toho bezpočet, vepři, telata, jehňata, husy, kachny, kuřata, koroptve, bažanti, ryby, kanci, jeleni, zajíci. Něco rožněné, něco pečené, něco vařené, něco nasolené, něco v omáčce, něco samotné. K tomu sýry mnoha druhů, tmavé, světlé, tvrdé i měkké, voňavé, jako letní louka, či páchnoucí jako shnilé maso. Nedovedu zde všechny chody vypovědět, ale ještě nad ránem nosili se nové rožně s masem všeho druhu a další tácy, mísy a prkna přetékající dalším jídlem. A trubači troubili. Nebyla by hostina hostinou, kdyby tu neteklo proudem pivo a víno. Děvečky nepřestávaly nosit na stoly množství džbánků. Pivo světlé i tmavé, hořké i sladké. A vína. Kdo pana Pavla zná, ví, že ten zlé víno by nepozřel, a tak podávána byla jen ta nejlepší přímo ze sklepů. A trubači troubili. Pak pro písaře dala poslat paní Kateřina, dobrá žena pána tvrze, že počínají tance a že chybí jim kdos do počtu. Tu nechal se nebohý kancelářský vtáhnout do kola a od té chvíle úplně byl ztracen. Divoké běsnění bez chvilky odpočinku, zuřivé hopskání a skákání a hudba hrála rychleji a rychleji až umdlévali nejen tanečníci, ale i samotní muzicírové. A trubači troubili. Tak pomalu přešla noc v den a čím dál méně hostí pokračovalo, až zbylo jich jen několik, zejména pak trubači.

Ráno pondělní bylo ránem posledním té veliké události. Bylo zase horké a nedovolilo spát nikomu, ať již vypil mnoho či málo. Tak motaly se ve tvrzi i kolem ní mátohy všeliké, nejčastěji jen ve spodkách a košilích a dávaly tak malebný ráz té majestátní stavbě. A trubači troubili, pravda dnes trochu váhavěji, ale přeci. Jak se mužové sbírali, přicházel čas loučení. Mizely stany, jeden po druhém, až zmizely docela všechny. Rota ubrala se ještě naposledy před odjezdem svlažit do spásné řeky, kde sobě hověla, když dorazili kestřanští. Jejich péče o hostí, jak se ukázalo, nezná mezí, že po krk do vody vstoupily ženy s tácy plnými masa, umě jich balancujíce, donosili je všem vespolek. Obdobně pak Pavel nesl několik lahví dobrého vína a muži posílajíc je jeden druhému po proudu, poctivě jich vypíjeli. S takovým požitkem krásným ukončena byla ta přeslavná událost na tvrzi kestřanské, na níž neméně sta let bude se vzpomínat a tím bude ukončeno i mé vyprávění, vzácný čtenář promine, o dost delší než jiná, jenže to množství prožitků rozličných krátce jsem vypovědět nedokázal.


Nakonec musím přidati poučení o trubačích. Totiž takový trubač jest bestie neodbytná, ale troubení je jeho přirozeností a k takovým událostem zkrátka patří. Ti, kteří se za troubení čílí a trubačovi spílají ba i násilím hrozí, jsou bláhoví a brzy zjistí, že je to zbytečné plýtvání silami. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň až příště nějakého trubače potká, ušetří si slov i zpěněné krve.
písař Kafkin



zpět