Stránecká Zhoř 2016



Kdy:
26. - 28. srpna 2016
Fotogalerie:
ZDE


V sobotu po svaté Monice strhla se bitva nevídaná, nikoliv rozsahem, spíše zmatky mnohými nastalými. A že do té taškařice bylo zamotáno i něco Slánských, to vzácný čtenář jistě tuší, jelikož u takových veselic nemůže jich chybět.

Již v pátek se sešli mnozí přátelé, na tvrzi Zhořské na pozvání jejího pána, že dobře je vztahy dobré utužovati a posilovati. A byla tu společnost tuze vybraná, ti nejlepší, co České země mají. Tak všichni vítali se a mluvili, co bylo v týdnech, měsících i letech co sebe navzájem neviděli. A k tomu pán Zhořský nechal z kuchyně chutné krmě nosit a hlavně sudy narazit, tedy bylo pivo a bylo dobré, což pro muže bylo jako pohlazení, potěch břečkách, co na předchozích výpravách pili. Rychle tak utekl večer a některým i noc a všichni usínali spokojeni z toho přátelského setkání.
Ráno už toliko někteří spokojeni nebyli, jedni, že pili příliš, druzí, že nedaleko vedla rušná obchodní cesta a pro rachot vozů a povyk vozků mnoho se nevyspali. Po poledni nadešla chvíle, dlouze plánovaná, totiž soudní líčení s nezdárníkem velikým, který v opilství ukradl korouhev spojenců našich nejbližších. To stalo se již v dubnu tohoto roku, když potkali se muži v táborech po jedné bitvě veliké a od té doby stanovoval se trest za takový hanebný čin. Aby vzácný čtenář nepřišel o nic důležitého z toho soudu, opíši zde něco ze soudního zápisu, který jsem shodou okolností jako jediný písma znalý vedl já.

Obviňující (hejtman vojenské posádky tvrze, Cipís): Doznáváš se tedy, že jsi zcizil korouhev našich spojenců? Hovado jedno!
Viněný (Richard z Budíkovic): Měli si jí chránit!
Obviňující: Doznáváš se tedy?
Viněný: Ano.

Zde by mohl soudní zápis skončit. Naneštěstí jsme již napřed zaplatili částku dvaceti pěti grošů katovi za výslech při právu útrpném, jelikož nikoho nenapadlo, že by se mohl viněný tak snadno doznat. Aby zmíněný obnos nepřišel vniveč, sdělil jsem tuto skutečnost Cipísovi a ten nezaváhal a pokračoval:

Obviňující: Kdo tě navedl?
Viněný: Nikdo.
Obviňující: Ha! Zapíráš! Přizveme tedy mistra kata, aby ti rozvázal jazyk.

Přichází kat s jedním pohůnkem. Kat, který je nápadně podobný Zbyňkovi, ukazuje za asistence pohůnka, který je taktéž nápadně podobný pro změnu Petrovi, mučící nástroje, tedy masku, palečnici a botu.

Viněný: Né! Všechno přiznám.
Obviňující: Kdo tě tedy navedl?
Viněný: Vážně nikdo.
Obviňující: Slyšel jsem, démon?
Viněný: Ne, žádný démon!
Obviňující: Mistře kate, započni.

Viněnému je nasazena maska a je topen vodou. Po krátké chvíli kloktání a bublání se viněný rozpomíná.

Viněný: Ano, byl to démon. Démon alkoholu.
Obviňující: Jak se jmenoval?
Viněný: Květoslav.
Obviňující: Květoslav? A které byl úrovně?

I tady by soudní zápis mohl přiznáním docela prostě skončit, ale těch pětadvacet grošů bylo za všechny procedury. V zájmu hospodárnosti jsem tuto skutečnost Cipísovi připomněl. Po krátkém zaváhání ho napadla spásná myšlenka a pokračoval.

Obviňující: Ehem... A taky někdo ukradl plukovní pokladnu!
Viněný: Já to nebyl! Jen jsem se ožral a ukradl tu korouhev!
Obviňující: Mistře kate, pokračuj.

Mistr kat nasazuje palečnice a přitahuje šroub.

Viněný: Ááááááááá…

Mistr kat více přitahuje šroub.

Viněný: Ááááááááá… Ááááááááá…
Obviňující: Nasaďte mu španělskou botu!

Mistr kat nasazuje španělskou botu a přitahuje šrouby.

Viněný: Ááááááááá…

Mistr kat více přitahuje šrouby.

Viněný: Ááááááááá… Ááááááááá…

Viněnému je dále ukázán a popsán způsob popravy lámání kolem. Ani to jej nezlomí a nepřiznává se.

Obviňující: Dobře, že jsi se přiznal. Poklekni, kat ti asi bude muset srazit hlavu.

Viněný odevzdaně pokleká. Mistr kat si zapůjčeným brkem dělá linku na krku viněného. Mistr kat vrací zapůjčený brk. Možná přijde vzácnému čtenáři poznámka o zapůjčení a vrácení brku zbytečná, ale divil by se, jak často lidé zapůjčený brk nevrátí a vznikají tak zbytečné vícenáklady pro městskou kancelář. Mistr kat se napřahá popravčím mečem. V tom jej zadrží Cipís a vzpomíná na jeden starý zvyk, totiž že viněného může spasit, pokud by si jej vyvolila za muže některá z dívek a tím se za něj zaručila. Tehdy se hned dvě přihlásily a o Richarda se počaly přetahovat, tehdy mistr kat znovu napřáhl, že Richarda rozpůlí, aby měly dívky každá rovný díl. To ale raději Cipís uznal jim právo na něj oběma a to vcelku. Dívky si radostně odvádí viněného.

Viněný: Ááááááááá…

Vzácný čtenář by mohl nabýt dojmu, že to celé bylo jen na oko, aby Cipís oženil Richarda, toho opilce neřízeného a tak jej zkrotil a usadil. Inu, nebudu nic zastírat, mohlo to tak být.

Později odpoledne náhle vtrhnul na nádvoří posel z nedaleké Třebíče, že ta je obležena a v plamenech a že žádá každého muže, by přišel ve zbrani jí pomoci. Cipís tedy všechny muže včetně všech hostí na pomoc tomu městu nebohému odeslal a sám zůstal se svým synem a ženami, aby tvrz ochraňoval. Žel, brána zůstala otevřená a sotva zmizeli muži z dohledu, proplížili se na nádvoří ničemové jacísi, dobře maskovaní větévkami a nebohou pastýřku a její tři kozy počali nemravně obtěžovat. Mnoho si neužili a byli vyhnáni, ale netrvalo dlouho a objevili se znovu a tentokráte vedli za sebou celý šik pod uherskou korouhví. A zas nebyla brána řádně zavřena, čert ví, proč v tom kraji neumějí řádně zavřít. Tak celý ten oddíl vtrhnul na nádvoří a s pánem tvrze počali promlouvat, že jsou spížní oddíl Matyášova vojska, a že jim má vydat všechno jídlo i ty kozy. I nedal se ten pán a začal boj. Prudký to byl útok, ale proti zdem nebyl mnoho platný a na tvrzi měli zbraň nevídanou, totiž cihlu pálenou plnou 7,5x15x30 a té veliké zásoby, dvě palety prý, ať už je paleta cokoli. A tak, jak se ti Uhři sápali na zdi a na schodiště, nejeden odnesl si oranžový otisk tu na tváři, tu na hlavě, tu i na o dost choulostivějších místech. Když nebylo celé to uherské počínání k ničemu, rozhodli se nechat pána tvrze vyhladovět. Tehdy prchnout chtěl syn toho pána, by přivolal pomoc a bylo by mu to skoro vyšlo, kdyby si jej sama smrt nevybrala a nezdržela jej tak dlouho, dokud jej jeden z uherských střelců nezasáhl. A jelikož uherští střelci nejsou nejšikovnější, musela jej držet poměrně dlouho. Když uherský velitel zjistil, že zastřelením toho mládence zvětšil se podíl krmě na jednu osobu ve tvrzi a že se obléhání natáhne o osm a půl dne, raději znovu velel k šturmu. A tehdy zazněl zpěv. Ale nebyl to chorál, před kterým by nepřítel uprchl. Nebyli to boží bojovníci. Byl to jakási hospodská odrhovačka pěná dvěma tucty opileckých hlasů. To se navrátili Češi, kteří do Třebíče nedorazili a namísto toho ve Velkém Meziříčí zadrhli se v jakési krčmě. Jindy by je pán tvrze proklel do čtvrtého pokolení, že takovou hanbu mu způsobili, ale tentokráte byl docela rád, že je vidí. Když oddíl zpívajících opilců vstoupil na nádvoří, vesele se vítal s nečekanými hosty, to že opilý Čech nemluví o tolik jinak než střízlivý Maďar. Ale přeci pak poznali, že je to nepřítel a začal znovu boj a Ten s kosou si zase přišel na své. Když Uhři byli zabráni do boje, náhle jim do zad vpadly ženy z tvrze a berouce, co jim přišlo pod ruce, klacky, vidle, motyky, rubaly Uhry strašlivě. A když dobyly posledního uhra, otočili ty zbraně násadami a své muže začali bít, že jsou to prasata opilá, že ani na pomoc té Třebíči nedotáhli a že v první hospodě zůstali.
Ale to přešlo a nakonec ženy byly rády, že mají své muže bezpečně doma. Muži zas tak rádi, že jsou doma, nebyli, ale to už tak bývá, když něco špatného provedou a pak to musí na svých ženách odčiniti.
Večer byla oslava veliká a všichni skvěle se bavili. A bavili se tak, až ze smíchu toho bolel břich, toho sanice, toho rovnou celá hlava. A byla omáčka černá s masem hovězím a k tomu placky. Mnoho placek. Velmi mnoho placek. Řekl bych nekonečně placek, ale to by nebylo přesné, jelikož muži všechny ty placky sežrali, tak to musel být počet konečný. A tak skončila ta taškařice veselá, kdy nezřízené opilství Čechů, zachránilo tvrz Zhořskou, pána tamního, ženy i ty jejich tři kozy před Uhry.

Ještě musím přidati, že česnekačka Zhořská je dílo velkolepé, že pozře-li s ní muž namazán jeden krajíc, zahubí všechnu havěť, která po něm leze. Pozře-li s ní muž namazány krajíce dva, zahubí všechnu havěť, která v širém okolí od něj se nachází. Tomu jest důkazem Zbyněk, kterýžto snědl krajíce tři a ráno v jeho stanu bylo nespočet mrtvých mravenců a okolo stanu tři mrtví vepři a též jejich pasáček, ten však nebyl mrtev, jen omráčen. Ostatně se říká, že tu čenekačku dělala sama Smrt. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň, až jej příště budou blechy trápit, bude vědět, kam jít a co tam jíst.

písař Kafkin



zpět