Libušínská bitva 2017



Kdy:
28. - 30. dubna 2017
Fotogalerie:
ZDE


Jaro jest obdobím rozpuku, vše zelená, vše se obrozuje. A aby to obrozování mělo i svého protikladu, čili smrti, páni po čase zimním, kdy nemožno je řádně válčit, puzeni potřebou odedávnou, vrhají svých vojsk bezhlavě v bitvy, třebaže z nich vlastně žádného užitku nemají. A tak tomu bylo i tehdy, nedaleko vsi jménem Libušin, kde o pole blátivé, docela bezvýznamné, strhla se řež nevídaná. A že tam bylo přítomno i Slánských, to jest jisté, jinak bych o té události ani nepsal.

V pátek po svatém Jiřím svolána byla zčásti hotovost zemská, aby postavila se vpádu oddílů žoldnéřských, které pustošily vsi i města a tuze drze postupovaly, až probily se nedaleko Slanému i Veliké Praze. Tak potkala se rota Slánská, roty Pražské i roty několika dalších měst u té výše jmenované vísky, kde rozbily tábor. A nebylo to jednoduché počínání, že zrovna ten den si povětří připomnělo zimu a chlad zalézal do kostí, pršelo neustále, že muži byli zmrzlí, mokří a schlíplí. Ze Slánských tu zprvu mnoho vojska nebylo, že ten stonal, ten v bahně zapadl a jiný zase dlouze bloudil. Ani hejtmanovi Matoušovi se smůla nevyhnula a jeho vůz se pokazil, že nechtěl se vůbec pohnouti, až pracně spravil jej tak dobře, že jako by o pár koní měl poté navícero. Nakonec se tedy sešlo mužů dostatečno na takové počínání, aby Slaný nepřišlo k ostudě.
V noci bylo zle. Nejen, že mráz sevřel to údolí, navíc se nad ránem vrátil Richard z hlídky a s dírou v břiše, že trefili jej střelci nepřátelští. Inu, tehdy hodilo se, že písař nastudoval něco knih lékařských, pouče se prosté chirurgie a navíc mu k tomu Zbyněk Rynholecký i nějakého náčiní vykoval. Písař, nyní chirurg, tedy ránu nikterak zlou očistil, pak kuli našel a kleštěmi vyjmul, nakonec krve flastrem konopným stavěl a kůži zašil. A byl šikovný, že Richard jen jedenkrát vědomí pozbyl, jinak statečně to snášel. Už na snídani byl zase svěží a dokonce i jedl. Den utíkal každému různě, jak už to ve vojenském ležení bývá, až minulo poledne a krátce po něm vyrazil oddíl nevelký, jen Pražských a Slánských na spíž, tedy aby nějakých zásob vojsku opatřili. Ale přepadeni byli početnější skupinou nepřátel, dobře vyzbrojenou. Tehdy to byl tvrdý boj a řada mužů byla pobita a raněna, než stáhli jsme se za zeď hřbitovní, která přiléhala malému, napůl zbořenému, kostelíku. Tam se spojený oddíl Slánských a Pražských hrdinně bránil, dokud nepřítel neustoupil. Pak vrátili se spížovníci do tábora a znovu se objevil u písařova stanu Richard s dírou v břiše, téměř na chlup ve stejném místě, jako posledně. I tentokrát písař, nyní chirurg, ránu nikterak zlou očistil, pak kuli našel a kleštěmi vyjmul, nakonec krve flastrem konopným stavěl a kůži zašil. A byl šikovný, že Richard jen dvakráte vědomí pozbyl, jinak statečně to snášel. Už na polévku odpolední byl zase svěží a dokonce i jedl.
Sotva si mužové oddechli, svolávali je hejtmani do boje. Nepřítel, tentokráte v plné své síle, přiblížil se hotov ke střetu. Hotovost zemská jemu vyrazila vstříc a právě u toho kostelíka výše zmíněného vojska setkala se. A znovu to byla řež strašlivá, krev prosytila půdu a to smrduté bláto obalovalo bojovníky živé i mrtvé, až je některé docela pohltilo. Tu se zastavím, že stala se věc zvláštní, když Slánští odrazili jeden z útoků, zůstali písař, Vilda a Sváťa v podivném uspořádání, že tlakem nepřátelským, který srazil pavézníky vzad, zapletli se takovým způsobem, že nebyli schopni sami se rozplést a jako plechový brouk o šesteru rukou a šesteru nohou, ležíce na krovkách jimi komíhali. A nebýt jejich přátel nablízku, leželi by tam takto dodnes. Trval ještě dlouho boj nelítostný, až nakonec byly oddíly žoldnéřské z části pobity, z části zajaty a z části zahnány na ústup. Veliké to bylo vítězství, ale nemohu jej vzácnému čtenáři blíže popsat, že jak jistě ví, jsem pavézníkem, a ten má úděl tvrdý, že z celého boje vidí jen špičky svých bot a vnitřní stranu pavézy. Ale hejtmani museli velet dobře, jinak bychom nezvítězili. Sotva se muži vrátili do tábora, stál už u písařova stanu Richard, svíraje sobě znovu břich, tentokráte zasažený šípem jen nedaleko místa kde poslední dvě rány měl. I tentokrát písař, nyní chirurg, ránu nikterak zlou očistil, šíp vytáhl, pak hrot zalomený našel a kleštěmi vyjmul, nakonec krve flastrem konopným stavěl a kůži zašil. A byl šikovný, že Richard jen třikráte vědomí pozbyl, jinak statečně to snášel. Už na večerní hostinu byl zase svěží a dokonce i jedl a samozřejmě pil. Ano, vzácný čtenáři, takové my máme v Rotě muže nezdolné, že přežijí, co ne každý by přežil. Večer byl o poznání radostnější, jak už to po vyhrané bitvě bývá. A pilo se nestřídmě a jedlo přehojně a zpívalo vesele a tančilo nevázaně. Dokonce se i soutěžilo a nebyli by muži muži, kdyby nevymysleli nějakou bláznivost a tak o pravidla hry, kterou rozehráli Slánští s Pražany, raději nebudu v kroniku znamenat, snad jen dovolím si jen uvést, že vítězi stali se Pražané, jelikož to zvládli častěji, početněji a dál.

Ještě musím přidati poučení, jak jest nezbytno nosit spodky poctivě, že sotva písař z vozu seskočil, praskly mi v rozkroku kalhoty tak, že vznikly nohavice oddělené. Vím, že takové vědění vzácnému čtenáři k ničemu není, ale alespoň vidí, že chce-li si uchovat důstojnosti, nesmí opominout žádné drobnosti.

písař Kafkin



zpět